Pár klanů se kdesi v ústraní přepychové bogotské vily domluví, že mezi sebe už nikoho jiného nepustí. Rozdělí si mezi sebe území a běda tomu, kdo na ně vkročí! Kšeft je kšeft.

K tomu, abyste zakusili zhoubné kartelové účinky, nemusíte začít fetovat jihoamerický kypřící prášek do pečiva.

Stačí se na Pelhřimovsku zapsat do autoškoly či tamtéž zkusit vzít u čerpací stanice „plnou“. Výsledek se projeví natvrdo při placení. Je zajisté fajn, že podnikatelé mezi sebou pěstují vřelé vztahy. Na tom přece není nic špatného. Tedy s jednou výjimkou. Pokud to neodskáče zákazník. Což je právě tento případ.

Kartelová dohoda se prokazuje velice špatně. Většinou se jedná o množinu nikde nezaznamenaných pravidel. Také, aby ne, z národohospodářského hlediska patří na seznam nekalých podnikatelských tahů. A komisaři z antimonopolního úřadu mávají na takové výtečníky plnotučnými pokutami.

Na druhou stranu netřeba mít dvě vysoké školy na postřeh, že tady prostě „něco není, jak má bejt“. Stačí bedlivě sledovat ceníky, respektive stojany. Dokonce i jeden z dnes již bývalých pumpařů tichým přikývnutím potvrdil, že si s nejbližším kolegou volali každou změnu. Nechápu to. Třeba zrovna pelhřimovské autoškoly patří vysloveně schopným, pracovitým lidem.

Rozmlouvat s konkurentem o cenách je totéž, jako když fotbalista uctivě žádá soupeře o svolení napálit si vlastní gól. A k tomu se sníží jen hlupák nebo zbabělec.