Tisícileté tradice země hor a sněhů byly pošlapány, jako když se po pracně vyskládané pískové mandale projde rudý voják v těžkých botách.
Je jasné, že Čína svou pohlcenou a z velké části násilnou akulturací strávenou kořist nepustí.

O důvod víc, proč se jasně přihlásit alespoň k podpoře lidských práv tam nahoře v Himalájích a ukázat velkohubé Číně, že, ač zavaleni vším z její extrémní produkce, máme ještě periskop, který špíny a nepráva dohlédne. Bylo by to přinejmenším slušným gestem země, která by bez tlaku zvenčí v zapáchající komunistické tlamě ještě nějakou dobu vydržela, než by vyhnila.

I když je v obdobném průšvihu jako Tibeťané více etnik, nemají tak silný pro svět viditelný „symbol“, kterým je jeho svátost Dalajláma. Jednou jsem ho viděl. Laskavě se usmíval na řady lidí, z nichž někteří se zpočátku úporně snažili srovnat nohy do pozice lotosového květu. Úsměv mu z tváře nemizel, i když mluvil i o Číně. Z torny vytáhl malý sladký bonbónek s poznámkou, že je velice důležitý. Zatímco ho cucal, se na všechny smál a za malou chvíli se lidé smáli na něj. Cítil jsem, že Dalajláma má opravdu silný přesah, a že bezpráví se dá čelit i úsměvem.

jan.cihlar@denik.cz