Společně s pár přáteli jsme odtamtud vyrazili na sváteční výběh. Bylo to fajn, pobavili jsme se, zasmáli jsme se, dokonce jsme se i vyfotili na mobil. Jo, příjemný to dárek.


Tím druhým snad ještě hřejivějším v onom sychravém, dešťovými kapkami neskrblícím dopoledni bylo zjištění, kolik nadšenců si krátilo čekání na Ježíška úplně stejným způsobem jako my. Dlouho se mi nestalo, že bych v našem spíše usedleji, tedy sedavě uvažujícím Pelhřimově potkal tolik běžců.

A ještě ke všemu v čase, kdy i většina zatvrzelých sportumilů čučí na černobílé komedie či pohádky a láduje se přitom sacharidy.


Běžci zkrátka a hlavně dobře přestávají být za blázny, exoty a šašky i na českém venkově. Navíc se kácí další mýtus o jejich nechutných sklonech k individualismu. Společnými silami stále kupředu, zpátky ni krok!

Tohle heslo jsem neopsal z krajně levicových transparentů, to je stará běžecká pravda.


Šněrovat si to krajinou obklopen lidmi, s nimiž je vám fakt dobře, co víc si přát. I proto je záhodno takto vyrazit 660 minut po páteční půlnoci. Příslovím sice úplně bezmezně nevěřím, v případě toho „novoročního, celoročního“ ale rád učiním výjimku. Tak tedy, ať nám to v sobotu šlape.