Přiznávám, že mi všemožné a neustálé hořekování nad rozmařilostí počasí nejde pod vousy. A nejenom proto, že se poměrně pravidelně holím. Jednou slýchám pláč, jak strašné že je vedro a všechna okna musí být rozhodně dokořán, jinak lekneme. Už aby taky trochu zapršelo, že.

Načež se spustí lijavec, ale fakt pěkný. A hned protínají vzduch plný vláhy jízlivé poznámky, kam že by to měla ta slota konečně odtáhnout. Uplyne stěží pár dnů a všechno je zase špatně. Přituhlo, trubte na poplach a honem naládujte kamna, ať tady dočista neumrzneme, chudáci.

Ach jo, a v prosinci se budeme divit, že sníh studí a náledí klouže. To je ale novina. A ještě jsem zapomněl na vítr a bezvětří, mráz a oblevu. Skoro mně to připadá, jako bychom se stále nemohli smířit s tím, že větru ani dešti už asi doopravdy neporučíme.

Pro všechny nespokojence těchto dnů mám geniální, léty prověřené řešení. Je–li vám zima, oblečte si svetr. A usmějte se. Kyselý obličej ještě nikoho nezahřál.

michal.vitu@denik.cz