Anebo ji jednou provždy zalít betonem, jak se to stalo v období loučícího se socialismu s nikdy neprobádaným, a tedy nenalezeným starobylým sídlištěm u pelhřimovského kostela.

To bylo ještě pořád samé, kupředu–levá–zpátky ni krok. Darmo se pak podivovat skutečnosti, že při vidině radostných zítřků nepatřily pošetilé zájmy pánů archeologů k tomu nejdůležitějšímu. Nač se rýt v nějakém pravěku, když honem rychle potřebujeme nové paneláky, obchoďáky, silnice. Proto muselo stačit všudepřítomné razítko, jakože dotyčné území vyhovuje úplně všemu.

Teprve mnohem později, kdy už nás minulost znovu začala zajímat, vybředlo na povrch, nakolik to byla pravda. A zjištění to bylo neradostné, navíc „na beton“ neměnné.

Pátrat po viníkovi tohoto dvacet let starého přehmatu nemá smysl. Do okovů beztak nezaslouží uvrhnout ani tak žádný jednotlivec. Doba už byla taková. Budovatelská a ničivá zároveň.

Důležité je se z minulosti doopravdy poučit. Protože dnešní velkolepé projekty nikoliv nepodobné obchodnímu domu Vysočina už netlačí kupředu ani tak ideologie, jako spíše nebezpečná síla peněz. A ta je pokřivená dost možná ještě více než závěry z posledního sjezdu Strany.

Barbarství má mnoho tváří, včetně té nechtěné. Nevědomost ale neomlouvá. Před zákonem ani příštími generacemi.