Takto začíná fenomenální báseň Jiřího Wolkera o věcech s duší.

Pokud bychom v duchu básně považovali za věc i bývalá kasárna v Senožatech, se kterými si obec neví rady, museli bychom s Wolkerem polemizovat.

Netrpí jen zchátralý armádní objekt, ale i lidé, kteří dlouhá léta žijí v jeho přítomnosti. I v mnoha jiných obcích a městech se na ně musí každý den dívat. Obyvatelé by s nimi rádi nakládali jako se živými. Málokdo má ale peníze a elán těmto objektům, mlčenlivým soudruhům, vdechnout nový smysl. Jako věrní psi nám však mohou svými upřenými pohledy připomínat nedávnou minulost, kdy mladí muži v zelených mundúrech bránili světový mír a socialistické zřízení.

Jsou tedy pevnou součástí našeho vyrovnání se s minulostí i zhmotnělou metaforou toho, co zanechal minulý režim v nás. Nevzdávejme tedy šanci na jejich nové uplatnění, a nebo je s čistým svědomím navždy zbořme.