Když konečně vydupete lenivého hada u pokladny a přijde řeč na placení, s vědomím, že vás do hýždí tlačí nákupní vozík dalšího z nedočkavců, mrknete okem hodným guvernéra národní banky znalecky na rozměněnou hotovost. Součet souhlasí, další, prosím.

Jenže ouha. Při zevrubnějším domácím ohledání obsahu vaší peněženky zjistíte, že vy i onen guvernér máte společný problém. Po republice se nám poflakují falešné bankovky.

Čímž startuje maraton otázek bez odpovědí. Co teď s tím? Půjdete se s úlovkem pochlubit četníkům? Nebo raději zkusíte poslat padělek do dalšího kola, ať si tohle dilema užije někdo jiný? Tak co? Nutkání, nebo svědomí. Dá to přemlouvání, touha po čistém štítu ale nakonec toho konspirátora ve vašem nitru přece jen položí na lopatky. A vy zvesela vykračujete z policejní budovy sice o nějaké to odevzdané oběživo lehčí, nicméně udělali jste správnou věc. Co dodat. Prostě bravo.

Ale hlavně: příště už budeme chytřejší, starý brachu. Zaplatíme kartou!

Ach jo, kdyby to všechno bylo tak snadné. Někdo prostě miluje prachy a někdo má úplně nejraději ty cizí. Bez ohledu na skupenství. Také zlatá kreditka se nechá ošálit. Bacha, i vy jste cizí.

Takže: držte si peněženky, vážení. I všechno, co je připomíná.