Cožpak o to, zrovna teď se drobnějšímu zdražení bez ohledu na regionální příslušnost ubrání skutečně jen ten nejotrlejší čerpadlář. Spíše mě zaráží jev, jehož si onen nadšený motorista prostě nemůže nevšimnout.

To takhle brázdíte republiku křížem krážem, a protože pořád ještě nekočírujete perpetum mobile, věčně hladovějící nádrž vás přiměje tu a tam sáhnout po pistoli. Myslel jsem samozřejmě tu tankovací. Nebudu napínat, nejméně tři roky se mi nestalo, abych tankoval dráž než doma.

Zatímco pelhřimovské pumpy mezi sebou vedou pošetilou desetníkovou válku, leckde jinde, hlavní město nevyjímaje, se oproti zdejším zvyklostem pořád nechají ušetřit klidně i tři koruny na každém litru. A to se vyplatí. Sluší se zdůraznit, že ani v nejmenším nejde o samojediný vodobenzínový stojan kdesi v poli. Tam by se samozřejmě mohla láce krutě vymstít.

Dobrá. Proč tedy v řadě okolních měst jde to, o čem se pelhřimovským motoristům může jen zdát? Někdo se prostě nebál rozčeřit stojaté vody petrolejářského rybníka. Svoji štiku potřebuje i zatuchlá pelhřimovská tůňka. Všichni jsou se stavem věci vpodstatě spokojení, tedy až na zákazníka.

Jediné, co ho při placení rozveselí, jsou usměvavé pokladní. A to je málo.