Až to trochu připomíná pasáž ze story o Šípkové Růžence. Starostliví králové velí schovat či přikovat všechno, co by mohlo na jejich potomstvo spadnouti.
Jasně, tady se ze strany zkušených rodičů přímo nabízí otázka, kolik dětí jsem vychoval, že jsem tak chytrej. Zatím žádné.

Zato jsem mezi dvěma přenosnými brankami vyrostl a byly to báječné roky (a snad budou i nadále). Takže tvrdím, že ona proklínaná konstrukce je náramné, navíc naprosto neškodné zařízení. Samozřejmě, pokud jej používáte k původnímu účelu. Plést si fotbalovou branku s houpačkou či bidýlkem v šimpanzí kleci je totéž jako bez rozhlédnutí přebíhat dálnici v ranní špičce. Tohle je třeba dětem klást na srdce. Třeba i důrazněji než obemletou poučku o přecházení jen na zeleného panáčka.

Fotbalová branka sama o sobě za nic nemůže. Jasně, pojďme vyměnit ty, které opravdu mají do ideálu daleko. Třeba „kasy“ na pelhřimovském pískovém hřišti u volejbalu byly natolik vratké a zohýbané, že stačil silnější závan větru a poroučely se samy. Pokud ale chceme všechny jejich hliníkové kolegyně nadobro připoutat k zemi, to už rovnou můžeme začít s kácením stromů. Na nich přece děti s oblibou dovádí také, o prolézačkách s visačkou Schváleno EU nemluvě.

A nezapomeňme vypustit rybníky… Že je to poťouchlost? Je. A jaká, ale včetně znehybnění stěhovatelných branek. Zcela vážně: Neberme nic  z toho na lehkou váhu. Buďme všímaví, ale s rozumem.