Přesto si ten okamžik pamatuji dodnes. A že už to budou pomalu dva roky.

Zaklepal jsem mu tehdy na rameno jako čerstvému držiteli pelhřimovské ceny města s prosíkem o rozhovůrek. Pozvedl ke mně obočí a mrkl na volnou židli vedle sebe.

Pochopil jsem. A když jsme si tak hezky sedli, položil jsem první dotaz. Asi jsem se mohl zeptat na cokoliv, nestor českého divadla by beztak opáčil stejně. „Jó, mladej. Co ty víš o životě.“ Vůbec to nevyznělo nadřazeně, spíše jako méně obvyklé pohlazení.

A pak, s rukou opřenou o kamarádku hůlku, začal vykládat o „tom svém“ životě. On, unavený, nemocný muž. Jakmile ale zabrousil k divadlu, což mu netrvalo nijak dlouho, oči pod silnými brýlemi mu začaly radostí jiskřit. Dokonce ani onomu múzami odstrčenému jedinci nedalo moc práce spatřit v nich při zmínce o vídeňském působení otáčející se ruské kolo. Takové to mělo grády.

Totéž se ostatně nechá říci i o způsobu mistrova převzetí dotyčného vyznamenání. Asi jste podobný ceremoniál už viděli v televizi. Dojatý laureát přistupuje ke stolku a pronese osmivteřinový proslov ve smyslu: „Děkuji rodičům, manželce a já nevím komu ještě.“

Otomar Krejča zůstal u svého stolu. Kvůli bolavým nohám by se na pódium těžko vyškrábal. Ale vykoupil to proslovem. A mluvil dlouho. Minutu, dvě, pět, deset minut. Měl doopravdy o čem.

Pravda, občas se ve svých pamětech lehounce pozapomněl. V rozlehlém sále plném sebevědomých, úspěšných manažerů, jindy upovídaných dam i nezbedných školáků byste přesto slyšeli upadnout čajovou lžičku.

Tak, už víte, kdo to byl ten Otomar Krejča?