VYBRAT REGION
Zavřít mapu

U filmu je to hezké, ale na divadleních prknech je to něco úplně jiného

Pelhřimov /ROZHOVOR/ – Divadelní soubor v Rynárci oslaví v příštím kalendářním roce svou třicátou sezonu. Herec a režisér ochotnického divadla Miroslav Kumžák, který v roce 1988 stál u zrodu zmíněného souboru, zavzpomínal mimo jiné právě na začátky na rynáreckých divadelních prknech.

2.12.2017
SDÍLEJ:

Herec a režisér rynáreckého divadla Miroslav Kumžák.Foto: Deník / Pelíšková Monika

Nová divadelní sezona se pomalu blíží. Prozradíte našim čtenářům, na co se mohou při návštěvě rynáreckého divadla v nové sezoně těšit?

Jmenuje se to Rozpaky zubaře Svatopluka a je to autorská hra kladenského divadla V.A.D.. Stejně jako bylo kuchaře Svatopluka, je tohle zubaře Svatopluka. Hra je ze zubařského prostředí. Máme na jevišti zařízenou ordinaci. Jak se říká ve scénáři, protože se nemohli herci dohodnout na tom, kdo bude doktor a kdo bude pacient, budou nakonec pacienti z řad diváků.

Takže do hry budete zapojovat aktivně i diváky. Je to poprvé, co návštěvníky budete zapojovat do dění na jevišti?

Dá se říci, více méně, že ano. Když byl například C. a k. polní maršálek, tak se v hledišti vždycky postavil nějaký chlap do latě. Dělali jsme to osmnáctkrát a asi jen dvakrát se mi to nepovedlo. Jinak na to vždy ti vybraní lidé zareagovali.

Podle čeho vybíráte jednotlivé hry, které hrajete?

Nevím. Sháním a hledám. Sehnat dnes kloudný scénář je docela problém. Koukám, co se hraje v okolí, a jedu se na to i podívat. Také vybírám hry podle názvu. Přijde mi třeba deset dvanáct knih, které si vyžádám od ochotníků. Někdy se ale stane, že nic nevyberu, protože jim se to líbí, ale mně ne. (smích) Když jsme dělali C. a k. polního maršálka, tak jsem měl tu knihu nejprve sedm let danou ve skříni, než jsem si myslel, že jsme k tomu dospěli. Že bychom to mohli hrát.

Takže se nedá říci, že byste to vybíral podle tématu, musí vás prostě hra něčím oslovit…

Ne, podle tématu ne. Ale oslovit hra musí.

Jak příprava rynáreckých ochotníků na vystoupení probíhá? Od kdy zkoušíte a jak často?

Zkoušíme od prvního týdne v říjnu. Vždycky se sejdeme, máme dvě tři čtené zkoušky a pak se zkouší dvakrát týdně. Ze začátku s knížkami, potom chci, aby všichni knížky zahodili. Je třeba, aby se text naučili brzo. Čím dříve text umí, tím dříve se s ním nechá pracovat. Protože když herec chodí po pódiu s knížkou, kde si hledá, co má říct, a ještě má něco předvádět, je to špatně.

Jak dlouho trvá hru nacvičit?

Zkoušel jsem si to před lety počítat. Vychází to zhruba tak, že minuta na jevišti je skoro hodina zkoušení. Nedá se ale říci, že to platí na každou hru.

Kdy máte obvykle premiéru a kolik představení za sezonu odehrajete?

První představení bývá první týden v únoru nebo o týden dřív. Abychom uspokojili zájem lidí, musíme udělat osmnáct devatenáct představení v Rynárci. Plánujeme to tak, abychom končili v březnu. Hrajeme každý pátek, sobotu a někdy tam jsou i neděle.

A jak to bude v nadcházející sezoně?

Budou tam i neděle, protože masopust vychází na sobotu a je brzy. Kolegové budou chodit za masky a to nemůžeme večer hrát, protože by se mi to přes den zmazalo. To nejde. (smích)

Jak říkáte „abyste uspokojili zájem“, počet představení v průběhu těch třiceti let, které za sebou s rynáreckými ochotníky máte, výrazně narostl?

Určitě. Ze začátku jsme hráli třikrát čtyřikrát v Rynárci. Pak jsme jeli na nějaké štace po sousedních vesnicích nebo kam si nás objednali. Posledních deset let se nejezdí. Jezdíme akorát do Pelhřimova, jinak to odmítáme, i když nás zvou.

Z jakého důvodu?

Tam, kam se jede poprvé, se musí jet podívat dopředu. Pak se totiž zjistí, že na místě nejsou světla, nemají tam oponu a také se musí všechno stěhovat. Jednak je stěhování náročné. Někdy je tolik kulis, že se nám třeba nevejdou ani do avie. Druhá věc je ta, že když se kulisy převáží, tak čím více se s nimi manipuluje, tím více se ničí. Nějaké kulisy máme vyrobené a jsou v podstatě nové. Ale pak máme i kulisy z třicátých let, hlavně stromy a přírodu, ještě v původních barvách. Ty si chceme šetřit hodně.

Kam všude jste zavítali na představení?

Jak jsem již říkal. Poslední léta jsme v Rynárci a v Pelhřimově. V Pelhřimově jsme dělali po začátku jedno, pak dvě představení. Posledních pět let děláme představení tři. Dřív jsme jezdili různě. Třeba Božejov, Bohdalín, Křeč, Jiřice, Humpolec…

Kde se vám hraje nejlépe?

Doma, v Rynárci.

V příštím roce oslaví rynárečtí ochotníci svou třicátou sezonu. Rynárecké divadlo má ale ještě mnohem starší historii. Jak hodnotíte tu uplynulou dobu posledních třiceti let z pohledu režiséra?

(úsměv) Lidé, kteří hrají dnes, jsou v souboru už léta. Někteří přišli, odbyli si jeden dva roky a skončili, protože prostě k tomu ten vztah nenašli. Nicméně ti, kteří zůstali, už mám přečtené. Když si čtu novou knihu, tak si je do jednotlivých rolí v podstatě představuji. Za tu dobu už vím, co od koho můžu čekat.

Vy jste stál u zrodu rynáreckého divadla. Jak vzpomínáte na začátky?

(smích) To už je hrozně dávno. Je v tom třicet let života. Tehdy to bylo takové nadšení. Člověk si k tomu musí najít vztah. Je to jako v práci, když k té práci máte nějaký vztah, přináší vám to radost a potěšení. Kolikrát i nervy a stresy. Nicméně na konci, když se to odbyde, tak ty těžkosti, trampoty se mění v malichernosti a přináší to potěšení. Říkám, že každý, když k jde k divadlu, tak by měl ke hraní přistupovat s nějakou pokorou. Ten, kdo přijde a hraje si na mistra, obyčejně vydrží jeden dva roky a odchází.

Co podle vás bylo tím největším impulsem pro to obnovit rynárecké divadlo?

Ten impuls byl hrozně jednoduchý. Já jsme v podstatě hrál od školky v Božejově. Pak jsme měli nějaké školní představení a když mi bylo patnáct a vyšel jsem ze školy, začal jsem s dospělákama. Protože jsem se oženil do Rynárce, do Božejova jsem nějaký léta ještě dojížděl. Pak tam divadlo skončilo a tři čtyři roky byl klid. Já jsem ale chtěl něco udělat v Rynárci, takže jsem obešel pár lidí. Někteří mi na to kývli, někteří mě odmítli a tak to vlastně vzniklo.

Když se vrátím k tomu začátku. Pamatujete si vaše osobní pocity před premiérou první hry s rynáreckými ochotníky?

Tehdy vyšel článek v novinách, vydával se ještě Nástup, že v Rynárci je první pelhřimovská ochotnická scéna. V té době totiž Pelhřimáci nehráli. Byl to takový kus sebeuspokojení. Kdysi dávno, když bylo rádio Dráťák, jsem z něj slyšel mluvit jednoho starého pána, dlouholetého ochotníka, který řekl, že kdo nikdy na divadelních prknech nestál, tak nedokáže pochopit to, proč tam ti lidé chodí, proč tomu věnují tolik času. Z vlastních zkušeností vím, že času je tomu věnováno opravdu hodně.

Kolik měsíců v roce se divadlem zabýváte?

V únoru začínáme a v dubnu představení zakončíme v Pelhřimově. Já mám potom květen klidnější, protože si od toho člověk potřebuje oddychnout. Ale v červnu, červenci se musí začít připravovat nové představení. Když nastane konec září a kolegové první týden v říjnu přijdou, musím mít vybranou hru, knihu proškrtanou, rozdělené role a nějakou představu o scéně a o kostýmech. Zabývám se divadlem tedy téměř celý rok.

Dá se říci, že je to váš koníček?

V podstatě jediný. (smích) Už toho kolem moc dělat nejde.

Podle čeho vybíráte herce do jednotlivých rolí?

V souboru je přes třicet lidí. Všichni ale nehrají. Chodí česat, malovat nebo jsou u vstupu, dělají zvuky a světla. Těch kteří hrají je v souboru šestnáct až sedmnáct. Ne každý rok se dostane role na každého. Vybírám je podle toho, jak už jsem říkal, že je za ta léta znám. Vím, že co můžu na jevišti čekat od jednoho, druhý neudělá, protože každý je schopný udělat něco.

Máte za sebou celkem osmadvacet odehraných her. Která z nich je vaše nejoblíbenější?

Je jich asi víc. Jsou scénáře, které se učí velice snadno, a pak jsou scénáře těžké. Teď naposledy jsme měli Srdce v rákosí, kde rád vzpomínám na postavu Sumce. Když jsem hráli Nebohý pan Poděs, tak jsem se z jeviště dostal na deset minut a jinak jsem tam byl celou hru. Když byly Hrátky s čertem, dělal jsem jen malou roli čerta a taky na ní rád vzpomínám. Prostě nejde jednoznačně říci, která hra nebo role byla nejlepší.


Stalo se vám někdy, že jste zapomněl větší část textu a museli vás kolegové zachraňovat?

Jejda. Samozřejmě, že ano. Jde částečně zachránit, ale nejde se vracet. Prostě tak, jak je to ve scénáři, tak to má být. (smích)

O rynáreckých ochotnících je mimo jiné známé i to, že o derniéře si ze sebe navzájem děláte legraci.

Dělají se naschvály, takové nějaké vtípky. Snažím se to držet v mezích, protože se v jednu chvíli stalo, že už to začínalo být hodně. Ani nevím jestli se to líbilo, nebo nelíbilo lidem. Takže se to snažím korigovat. Nicméně každý rok se něco objevuje.

I vy sám dělám děláte na kolegy nějaké vtípky?

Tak když oni je dělají na mně, tak proč ne já na ně, že jo.

Pamatujete si třeba na něco, co jste si na ně připravil?

Když jsme hráli Sládky, tak tam chodili dva kluci, kteří v pytlích přivezli ječmen, který měli odvézt do sklepa. Samozřejmě v těch pytlích byly hoblovačky, aby to bylo lehké, nicméně oni dělali, jak je to těžké. Jednomu z té dvojice jsem řekl, že si musí vzít první a třetí pytel a ten čtvrtý pytel tam musí zůstat pro jeho kolegu. Do poloviny jsem pytel nasypal pískem. Samozřejmě ten druhý kluk pytel vzal a byl dost zaskočený, nicméně odnést ho musel.

A vzpomenete si i na to, co si kolegové připravili na vás?

Mám rád ostrá jídla a když jsme hráli Hrátky s čertem, tak jsem dělal malou roli čerta. Během představení jsem měl seskočit z půdy, kterou jsme měli udělanou na jevišti, dolů a s vojákem hrát karty. Pak jsem měl plesknout na stůl se slovy „hele šváb“ a dělat, že ho sním. Vždycky jsem tam měl připravený kus upečeného masa. Celou dobu jsem si to hlídal, aby mi s ním nikdo nic neudělal, jenomže se mi to nepovedlo. Při jednom z představení mi na ten kousek masa dali něco pálivého. I přesto, že mám rád ostré, ten kousek masa šel možná až do páté řády, kam jsem ho vyplivl. (smích)

Všechna představení se těší obrovskému zájmu. Když oznámíte, že jsou dostupné lístky, jsou obratem vyprodané. Dá se říci, že i tohle je pro vás hnací motor, když vidíte oblibu u lidí?

Což to určitě. Na jednu stranu to přináší potěšení, na druhou stranu je to obrovský závazek, protože my nemáme alternace. Dva měsíce musíme udržet lidi, aby byli zdraví. Pak mě může ranit mrtvice, když někdo například v sobotu odehraje představení a v neděli ráno sedne do auta a jede na hory. Tam se může stát cokoliv. Ono se může i v životě stát cokoliv, ale tímhle je to tak nějak ještě umocněné. Z toho radost nemám.

Ale uspokojení vyprodaný sál jistě přináší?

Jak říkám, určité uspokojení ano, že je o to takový zájem. Kolikrát se až divím, protože lidé jdou na věci, které se nikdy předtím nikde nehrály, nebo se hrály, ale někde daleko a lidé je neznají. Oni si ale ty lísky koupí a prostě na to divadlo jdou. To mě kolikrát až zaráží. Říkám si, Kriste pane, vždyť oni ani nevědí, na co jdou. (smích)

Čtenáři vás mohli vidět i v několika filmech. Jak vzpomínáte na natáčení se Zdeňkem Troškou?

(úsměv) Natáčení bylo vždycky moc hezké. Natáčelo se od sedmi hodin od rána a do pěti hodin do večera. Když se za den natočí dvě a půl tři minuty, tak je Troška náramně spokojený, protože se udělalo hodně. Stále je nějaká přestavba, nasvěcuje se, takže je více méně hodně čekání. O těch lidech se říká, že jsou nafoukaní, že jsou takoví nebo makoví. Ti se kterými jsem se ale setkal já, byli hrozně příjemní lidé. Když něco chtějí, řeknou prosím a za všechno poděkují. V běžném životě to se vidí málo kde. Já se to v podstatě snažím dělat také, protože se mi to líbilo.

A ještě něco, co vám to přineslo?

Poznal jsem tam hodně lidí, hodně herců, mám s nimi nadělané fotografie. Rozhodně je to něco jiného než tady. V podstatě jsem si tam sehnal i kontakty. Když jsem potřeboval něco od světel, obrátil jsem se na ně a oni nám pomohli se vším, co jsme potřebovali. Například jsme hráli Bibiánu a měli kamenný hrad. Já jsem tehdy dělal také jeden rozhovor a novinář se mě ptal, jak jsme ten hrad postavili. S vážnou tváří jsem řek, že kluk od nás, který s námi hraje, dělá v lomu a dovezl nám dvě tatry kamení. Vytahali jsme je nahoru a hrad postavili. Redaktor se zasekl. Je to všechno samozřejmě udělané z polistyrénu, ale technologii, jak se kulisy dělají, jsem se naučil právě na tom filmování.

Když srovnáte své zkušenosti. Kde se cítíte lépe? Před kamerou v pozici herce, když jsme měl možnost si to vyzkoušet, a nebo na rynáreckých divadelních prknech?

Na těch divadelních prknech. U filmu je to hezké, ale na divadelních prknech je to něco úplně jiného. Je tam bezprostřední ohlas lidí. Když se jim představení líbí, dají to najevo, když se jim to nelíbí, dají to najevo také.

Zajímavosti z historie rynáreckého divadla- Podle dostupných údajů se divadlo v Rynárci začalo hrát v roce 1904
- První spolek divadelních ochotníků byl založen v roce 1921 a měl 26 členů
- Divadlo nepřestávalo hrát ani během druhé světové války, kdy bylo odehráno několik divadelních her a tři operety
- V šedesátých letech tehdejší divadlo odehrálo své poslední představení
- Současný rynárecký soubor byl založen v roce 1988. V té době měl devět členů, včetně kulisáků, osvětlovače a nápovědy
- V současné době má spolek více než třicet aktivních členů
- Některé z kulis, které se na pódiu během jednotlivých představení objevují, jsou ještě původní kulisy z třicátých let

Představení1989 – Malé letní příhody
1990 – Sousedi
1991 – Flám
1992 – Dalskabáty hříšná ves
1993 – Podskalák
1994 – Na tý louce zelený
1995 – Sládci
1996 – František Kmoch – český muzikant
1997 – Lucerna
1998 – Čechy krásné, Čechy mé
1999 – Naši Furianti
2000 – Hrátky s čertem
2001 – Srdce v rákosí
2002 – Co Čech, to muzikant
2003 – Muziky, muziky
2004 – Děvče z přístavu
2005 – U panského dvora
2006 – C. a K. Polní maršálek
2007 – Nebohý pan Poděs
2008 – Na tý louce zelený
2009 – Dívčí válka
2010 – Brouk v hlavě
2011 – Loupežníci na Chlumu aneb statečná Bibiána
2012 – Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert
2013 – Vodní družstvo – Josef Štolba
2014 – Sluha dvou pánů – Carlo Goldoni
2015 – Hajný v lese usnul – Vlasta Burian, Emil Artur Logen
2016 – Lucerna aneb Boj o lípu – hra Antonína Jiráska v úpravě Josefa Dvořáka
2017 – Srdce v rákosí – hra Josefa Jankovce

Autor: Monika Pelíšková

2.12.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Místo vraždy ulice Slavíčkova u křižovatky se Sokolovskou ulicí.
AKTUALIZOVÁNO
15

V Jihlavě došlo k vraždě. Po pachateli policie intenzivně pátrá

Ilustrační foto.

Těžce zraněná řidička v nemocnici zemřela

Pojištění dětí? Jde o nadstandard, důležitější je pojištění rodičů

Odpověď na otázku, zda se může vyplatit pojištění dítěte, dávají podle finančního poradce společnosti Partners Václava Valáška příklady z praxe. Dětské pojištění dává smysl především za podmínky pojištění vážných zdravotních komplikací, jako jsou trvalé následky úrazu nebo diagnóza závažného onemocnění.

Kamenický zámek zaplaví vánoční nálada

Kamenice nad Lipou – Prostory zámku v Kamenici nad Lipou se v neděli promění v místo, kde si budou moci lidé poklábosit, nakoupit dárky, načerpat vánoční atmosféru, a mimo jiné také například ochutnat zajímavé dobroty. V kamenickém zámku se totiž uskuteční jubilejní desátý ročník vánočního jarmarku. 

S lednem startuje nominace do Zlaté jeřabiny a Skutku roku

Vysočina – Od Nového roku bude mít opět veřejnost měsíc na to, nominovat vysočinskou aktivitu či skutek z právě uplynulého roku do dalšího ročníku anket Zlatá jeřabina a Skutek roku. Ty pořádá Kraj Vysočina.

Opilý muž už odpoledne nadýchal více než tři a půl promile

Humpolec – Na záchytku putoval opilý muž, který s více než třemi a půl promile ležel odpoledne vedle lavičky. Oznámení o podnapilém muži v Hálkově ulici v Humpolci přijali policisté ve středu 13. prosince kolem třetí hodiny odpoledne.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT