Jak jste se dostal kvysokým kolům?
Velocipédy se mi vždycky líbily. Jednou se mi naskytla možnost získat trosky dobového vysokého kola. Trvalo mi dva roky, než jsem ho uvedl zase do pojízdného stavu.
Je jízda na velocipédu hodně odlišná od klasického kola?
Ano, poměrně dost. Oproti normálnímu kolu je velocipéd nepraktický. Špatně se na něj nasedá a sesedá. Hůř se brzdí. A když jedete zkopce, tak nikdy nevíte, jestli spadnete nebo ne.
Kolik pádů už máte za sebou?
Pády už ani nepočítám.(smích) Nikdy jsem se ale vážně nezranil. Jen jednou to odnesla zlomená ruka.
Prozraďte něco bližšího o Českém klubu velocipedistů…
Klub jsme založili vroce 1990. Máme dvacet pět členů. Zabýváme se i sběrnou činností všeho, co souvisí svysokými koly. Takže jsme vkontaktu smnoha starožitníky. Jakmile se objeví cokoliv stématikou velocipédů, okamžitě to musíme mít.(smích)
Dříve jezdili na vysokých kolech jenom muži. Změnilo se to vsoučasnosti. Máte nějakou členku?
Ano. VBrně máme jednu velocipedistku - Ivu Zajíčkovou, bývalou mistryni světa ve sprintu.
Kolik originálů vysokých kol je celkem vČeské republice?
Včetně muzejních exponátů jsou jich dvě až tři stovky.
Jak reagují lidé, když potkají velocipédy na silnici?
Většinou se usmívají a mávají. Řidiči rychlých aut nám nadávají, že zdržujeme provoz. Ale jinak jsou reakce lidí vcelku milé.