Je sobota večer a na parkoviště za Rozkoší se řadí auta nejen vysočinských poznávacích značek. Stmívá se a ti prozíravější si na cestu lesem vzali baterku. My ostatní se snažíme neupadnout. Před hradem v dřevěné budce stojí při světle svíčky kastelán Pavel Koubek a vysvětluje, že na rozdíl od loňska pořadatelé návštěvníky rovnoměrně rozdělili do tří prohlídek, aby byl na každou stejný počet lidí. Loni přišlo celkem 100 návštěvníků, letos 120. Další zájemce museli odmítnout.

Před zavřenou branou už dovádějí děti a trumfují se, kdo se čertů míň bojí. Ty menší ale přece jen zaváhají, když se k plotu přibližuje vrčící rohatec s loučí a zvoncem. Nápisy „czertlich wilkommen" a „devilcome" parodují německé a anglické vítání a dokládají, že organizátoři pamatují i na to, aby se pobavili dospělí.
Vtom se otvírá brána a v efektním převleku přichází naše průvodkyně Belzebuba s loučí. Už z prvních slov, kdy s ďábelským úsměvem naznačuje, že peklo má o děti zájem, je znát divadelní talent. Vcházíme a mimo hlavní trasu si zvlášť muži všímají řady Velorexů. Patří dobrovolníkům z pořadatelského sdružení Castrum a s akcí nemají nic společného, i když autor článku sám ví, že jízda s těmito tříkolkami je také ďábelská.

Nicméně míříme do kuchyně, kde hoří oheň a čarodějnice cosi míchá v kotlíku. Děti valí oči na sklenice plné obřích očí, na usekané ruce nebo vtipné cukroví ve tvaru prstů, kdy nehet nahrazuje mandle. Belzebuba pojídá žížaly, které na první pohled vypadají jako skutečné – a nabízí je i dětem.

Při přesunu dál slyšíme burácení hromu a u mostku zoufalý výkřik muže padajícího do propasti. Zvuky jsou dobře načasované a až po chvíli zjišťujeme, že je dálkově ovládá další doprovodná postava s bedýnkou, ve které má přehrávač. Ve věži se pomalu pohne zmalovaný umrlec a hluboko pod mříží jsou vidět naházené kosti. Ze zamřížovaného okénka se ozývá kvílení.

Následuje scénka s čertem, který má na hlavě černou helmu a za zvuku písně skupiny Kabát „Čert na koze jel" běží pryč. Zřejmě čert-motorkář.

Démon v akci

To nejhorší ale teprve přichází, jak varuje Belzebuba. Jdme dolů do samého sídla Lucifera. Ten má na sobě červený kabát, je přepásaný řetězem a pořadatelé si ho asi půjčili z nějaké heavymetalové kapely – i hlas tomu odpovídá.

Čerti mezitím odchytí jednoho hříšníka a vlečou ho za plátno. Hrůza, která se děje za ním, je vidět přes plátno jako efektní stínohra, v níž dominují vidle, křik a práskání.

Lucifer na váze váží lidskou duši a raduje se, že hříchy převažují. „A kdo z vás říká, že nezlobil, ten zlobil nejvíc," hřímá vládce pekel. Po této krutosti je vítaným odlehčením stanoviště, kde sympatická čertice maluje čerta na zeď. A vidíme i ztvárnění dalšího přísloví o čertech: Šili s ním všichni čerti.
Když se vracíme zpět na nádvoří, začne dunět hudba a čerti lákají děti k tanci dokola. Tempo se stupňuje, ale vtom přichází vysvobození z tance smrti, objevuje se kladná postava prince a v záři velkého reflektoru se jako zjevení na hradbách vznáší anděl a volá „Aleluja".  Čerti popadají po zemi, dobro vítězí.
Právě vítězný moment „s princem Bajajou" se nejvíc líbil šestiletému Matěji Moravcovi z Čejova, který z čertů zřejmě měl zdravý respekt.

Naopak holky z 3. třídy, které se tu sešly díky dívčímu hokejovému soustředění, už braly čerty s větším nadhledem – a líbilo se jim, jak je čerti unesli a tancovali s nimi. „Pro děti to byla určitě pěkná legrácka," říká jejich vedoucí Bára Břízová z Karlových Varů.

Dospělí si stihli všímat i nových úprav na Orlíku – jako třeba humpolecká rodačka Vladimíra Šváchová, která žije v Praze. „Orlík je vzácnost, je to naše historie a měli bychom si ho vážit. Neztotožňuji se s lidmi, kteří kritizují investování peněz do starých hradů nebo zřícenin," řekla.