Je doposud jediným tenoristou v České republice, který zpíval roli Yohia v japonské národní opeře Yuzuru v originálním jazyce. A stejně tak roli Chapeloua v opeře Postilion z Lonjumeau.

Michal Pavel Vojta

* Je mu pětapadesát let

* Narodil se v Brně, kde také 39 let bydlel

* V Novém Městě na Moravě si našel svého životního partnera a přestěhoval se za ním

* Studoval operní zpěv u Vlastimila Babáka v Brně a na Vídeňské konzervatoři.

* Zpíval na mnoha domácích i zahraničních scénách

* Je doposud jediným českým tenoristou, který vystupoval v japonské národní opeře

* Jeho velkým koníčkem je pečení dortů a zákusků. Tomu se po roce 2015 začal věnovat profesionálně

* Nyní pracuje pro pražskou cukrárenskou společnost se sídlem v Brně

Ke své umělecké dráze se dostal, jak sám říká, z obyčejné lenosti. „Nějaké hudební nadání objevili rodiče, už když jsem byl malý. A hned mě přihlásili do Lidové školy umění. Když jsem absolvoval dvouletou přípravku, tak se rozhodovalo, co dál. Já jsem toužil po kytaře, to se ale rodičům nelíbilo. Klavír byl do bytu moc velký, housle jsme jednohlasně zavrhli. Nakonec jsem skončil u akordeonu. To mě ale nudilo. Pan učitel mne poté dovedl do pěveckého oddělení. Tam jsem zazpíval a paní učitelka byla nadšená,“ popisuje prvopočátky své pěvecké kariéry Michal Pavel Vojta, který po letech vyměnil zpívání za pečení zákusků a dortů. Ke kulturnímu dění má ale stále velice blízko.

Jak vnímáte dnešní situaci v kultuře?
Současná doba není lehká nejen pro oblast kultury. Myslím, že všichni cítíme velké společenské napětí. Na jaře nás trošku ukolébal určitý úspěch při zvládnutí koronakrize. Jen málokdo si představoval, že nás na podzim zasáhne další vlna v tak velké síle. A kultura na to doplatila nejvíc. Divadla, orchestry, sbory a další nemohou pracovat na home office. Prostě práce v kultuře je většinou kolektivní.

Myslíte si, že se česká kulturní scéna dokáže i po druhé vlně koronaviru vzpamatovat?
Pevně v to doufám! Znám mnoho lidí, kteří toužebně očekávají uvolnění současných opatření. Aby mohli opět navštěvovat kulturní akce. Ale opravdu to nebude lehké. Nejcitelnější bude nedostatek finančních prostředků, protože všechny kulturní instituce mají velký výpadek v tržbách. A samozřejmě může dojít i na krácení rozpočtů. Věřím, že odpovědné orgány budou při snižování finančních příspěvků pečlivě rozvažovat, protože většina kulturních organizací už je dávno na svém možném minimu zaměstnanců. Další propouštění by mohlo znamenat i jejich zánik.

Jste stále v kontaktu se svými bývalými kolegy. Jak tuto situaci řeší? Našli jsi jinou práci?
Mnozí z bývalých kolegů jsou v zaměstnaneckém poměru, jich se tedy uzavření až tak moc nedotklo. Ti, kteří byli výdělečně činní, nakonec většinou dosáhli na nějakou státní pomoc. Ale samozřejmě vím i o takových, kterým se obě „výhody“ vyhnuly a byli nuceni si najít jinou práci. Mají můj obdiv, protože je potřeba si uvědomit, že pracovali v dočasném zaměstnání. Ale ve svém volném čase se museli své původní profesi věnovat, cvičit, učit se. V hudbě to bohužel nefunguje tak, že dnes vypnete tlačítko a za měsíc, když ho znovu zapnete, tak stroj jede dál. Každý muzikant, tanečník, zpěvák musí pravidelně cvičit a mnohdy ne jen deset minut denně. Mohou to být i hodiny. K tomu si přičtěme, že mnohé kolegyně mají také rodinu, o kterou se musí starat.

Když jste se rozhodl začít péct zákusky a dorty namísto zpívání? Byla to těžká volba?
Popravdě – nebyla. Už nějakou dobu jsem si uvědomoval, že hlasově i psychicky scházím ze svého vrcholu. A nechtěl jsem se dožít chvíle, kdy by mi někdo naznačil, že je načase odejít. Sólově jsem zpíval jednatřicet let. A ač jsem si nevedl statistiku představení, můj střízlivý odhad je, že jsem za tu dobu nazpíval nějakých 4 500 představení, většinou v prvním oboru.

Zpíval jste na mnoha operních scénách, mimo jiné v japonské opeře. Jak na to vzpomínáte?
S nesmírným vděkem. Krásná země, skvělí lidé na vysoké kulturní úrovni. Gurmánské zážitky jsou nezapomenutelné. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Naučit se operu Yúzuru v japonštině mi trvalo přes půl roku, a myslím, že naši japonští poradci s námi museli mít opravdu svatou trpělivost. Ale vyplatilo se. Slavili jsme veliký úspěch a dodnes se mohu pyšnit tím, že jsem jediný Středoevropan, který Yúzuru japonsky v Japonsku zpíval. A zároveň jsem první český tenorista, který v Japonsku poprvé zpíval Smetanova Dalibora.

Nelitoval jste někdy toho, že jste svou operní dráhu opustil?
Nelitoval. Bral jsem to jako uzavřenou kapitolu. Navíc, sem tam si něco nenáročného zazpívám. Protože už necvičím, do něčeho většího bych se už asi nepustil.

Kde a co třeba?
Vloni jsem byl hostem kolegyně mezzosopranistky Ilony Rédlové – nejen pěvkyně, ale i pedagožky a ředitelky soutěže Hlas Slezska – na jejím Vánočním koncertu. Letos jsem slíbil „Svatého Václava“ na našich novoměstských Svatováclavských slavnostech, které nám bohužel covid překazil.

Jak to vidíte se změnou povolání teď, s odstupem času?
V mém pohledu se nic nemění. Navíc se svým bývalým povoláním zůstávám v úzkém kontaktu. Zažívám krásné chvíle jako divák v hledišti. A hlavně jsem jedním z porotců krásné pěvecké soutěže Hlas Slezska. Letos jsme absolvovali třetí ročník, pravda trochu netradičně – hodnotili jsme video nahrávky. Soutěž se koná v Krnově a porotcování mě strašně baví. Pokaždé jsem se setkal se soutěžícími, kteří byli velmi přístupní diskusi o svých výkonech. Jsem vždycky rád, pokud mohu radou pomoct ke zlepšení jejich výkonů.

Ale nezapomeňme na vaše nové povolání. Zákusky a dorty mají taky své módní trendy. Blíží se Vánoce. Prozraďte, co teď „frčí“?
Mám pocit, že trendy v drobném cukroví se moc neprojevují. Peče se klasika, tu a tam s trošku jiným designem na povrchu. Třeba krakelované neboli popraskané perníčky. Já osobně dávám přednost tradičnímu, ne příliš zdobenému a barevnému cukroví. Líbí se mi víc využít přírodní produkty, ale i tak se dá vymyslet cukroví zajímavé. Kdo si chce „hrát“, může dnes na ozdobu volit i různé motivy natištěné na jedlém papíře či fondánovém listu. Prodávají se také krásná čokoládová zdobení. Takže i tímto způsobem lze udělat to klasické cukroví atraktivnějším.

Máte vůbec čas na Vánoce péct?
Na vánoční pečení si určitě čas najít musím. Jednak chci mít svoje cukroví na stole, a pak – mám maminku v dost pokročilém věku, která už nemá u pečení tu trpělivost a sílu. Takže jí musím něco napéct, protože bez domácího cukroví by u nás ty Vánoce byly trošku ošizené.