„Rodiče spolu měli krásný vztah. Jsem jim vděčný za to, že se měli rádi a že měli rádi mě. Člověk tady po sobě zanechává různé věci, a pokud je jednou z nich něco spojené s láskou, je to to nejkrásnější, co může být,“ začíná s vyprávěním devětašedesátiletý Martin Petiška.

Žena Alena ale pro Eduarda nebyla jen životní láskou. „Pracovala jako učitelka a měla kladný vztah k češtině. Byla proto jeho první čtenářkou a korektorkou. Kolikrát jeho texty opravovala až do rána. Vždy pak řekla i co si o tom myslí a tatínek ji velmi uznával,“ pokračuje Petiška.

První natáčecí den studentského dokumentu.
V Pelhřimově vzniká studentský film. Zmapuje život a dílo architekta Krause

Eduard Petiška za svůj život napsal téměř stovku knih. „Od sedmi hodin ráno už sedával u psacího stolu a psal. Měl svoje penzum tři stránky denně. Myslím, že právě v této pravidelnosti bylo jeho tajemství. Když si to člověk spočítá, tak zjistí, že takto za měsíc napsal devadesát stránek,“ přemítá jeho jediný potomek.

Birlibán zlomil větev

Inspirací mu kolikrát byl právě i syn Martin. „Například když jsem u dědečka na zahradě zlomil větev, tak napsal Jak Birlibán zlomil větev. Nebo třeba Jak se Martínek ztratil je také o mně. Byl jsem taková jeho múza. A nejen jeho, matrikáři mi říkali, že od té doby, co tyto knížky vycházejí, se jméno Martin stalo hodně populární,“ prozrazuje Petiška.

Sám se rozhodl stát také spisovatelem. Tatínek mu byl velkým vzorem a oporou. „Vždy, když se mu v mých textech něco nezdálo, tak tam udělal takovou nepatrnou tečku. Poznal jsem díky tomu, že si to mám znovu přečíst a upravit. Nikdy to neřekl přímo, ale takto diskrétně, za což jsem mu zpětně opravdu vděčný,“ svěřuje se spisovatel, básník a dramatik v jedné osobě.

Miroslava Časarová.
Jednou bych si chtěla zahrát Rusalku, říká autorka Koronárie Miroslava Časarová

Jakožto syn známého autora přišel do kontaktu s několika slavnými umělci. „Jeho nejlepší přátelé byli Jiří Kolář a František Hrubín, pro mě strýček Hrubín. Scházeli se u nás, tvořili a maminka jim vařila, protože byla výborná kuchařka. Ostatně i proto nám Kolář napsal do knihy hostů svůj jediný verš v životě: U Petišků dobře v bříšku. A Hrubín k tomu připsal: U Petišků dělat knížku to je legrace, jde to bez práce,“ vzpomíná Petiška.

To ale nebyla jediná známá jména. „Pamatuji si, jak k nám jednou přišel Zdeněk Müller, sedl si na gauč a říká: Edo, já jsem vymyslel takové zvíře a potřeboval bych k němu něco napsat. A takhle vznikly první díly krtečka,“ líčí Petiška. „Tatínek měl opravdu velké štěstí na skvělé ilustrátory,“ dodává.

V lavici s Jaroslavem Haškem

Jeden proslulý spisovatel je ale provázaný už s jeho dědečkem. „Seděl totiž v lavici s Jaroslavem Haškem. Neměli se ale rádi, prý to bylo kvůli nějakému děvčeti a penězům. Hašek proto později zakomponoval postavu dědečka do jedné ze svých povídek a nechal ho rozřezat a spálit v kamnech,“ vysvětluje autor více než padesáti titulů.

Po letech se rozhodl tuto rodinnou křivdu „pomstít“. „Říkal jsem Haškovu vnukovi, že to od jeho dědečka nebylo hezké, tak jsme si to vyříkali a dlouho pak na oba naše předky připíjeli – na mého spáleného i jeho spalujícího. A já mu to pak ještě vrátil tím, že jsem vydal Osudy dobrého vojáka Švejka za komunismu,“ směje se Petiška, který zmíněnou knihu napsal pod pseudonymem J. J. Marek.

Na tatínka občas vzpomíná doteď. „Je po něm pojmenovaná jedna z hvězd. Takže vždy, když je mi smutno, dívám se na oblohu a vidím, že tam někde létá,“ uzavírá Petiška s úsměvem na rtech.