Jejich hudba je oblíbená především mezi fanoušky punku, a to bez ohledu na věk. Sami aktéři popisují svojí tvorbu jako jakousi mezizónu na dohled od undergroundu i šansonu.

Mají své příznivce nejen v České republice, ale i mimo ni. Nedávno navštívili Japonsko, kde se setkali s nečekaným úspěchem. Formace se skládá ze tří členů, Filipa Topola (zpěv, klavír), Luďka Horkého (basa), a Davida Skály (bicí). Název kapely si členové zvolili podle válečného spolku indiánského kmene Šajenů, z románu Thomase Bergera Malý velký muž. Nedávno kapela nadchla brodské publikum koncertem, který se konal v Čechovce.

Slavíte třicet let od svého vzniku, dala by se ta tři desetiletí nějak shrnout?
To určitě ne, je to opravdu dlouhá doba.

Máte pocit, že jste se někam posunuli hudebně za ta léta?
Byla spousta různých vývojů v kapele, ať se to odráželo od alb jako třeba Hořící holubi, nebo Sestra, podle bráchovy knihy. Jsou to ale takový výkyvy, v podstatě v kapele hrajeme stejně jako na začátku. Důležitý je ten klavír, je to základ. Použili jsme i saxofony, kytaru a další nástroje.

Jedete dlouhou šňůru koncertů ke třicátému výročí, hrál jste i v Americe, jak moc je to pro vás náročné?
Tak samozřejmě jednoduché to není, i co se týká hrozného počasí. Ale dá se to zvládnout. Jelikož hrajeme takový průřez naší tvorbou, znamená to pro mě putování historií, protože v písničkách jsou mé texty.

V čem cítíte největší náročnost?
Je velice emotivní mapovat znovu třicetiletou cestu.

Všímáte si, zda se po těch letech nějak výrazně změnilo vaše publikum?
To je ta nejkrásnější věc, která nás mohla potkat, protože teď už hrajeme pro druhou generaci. Nebo spíš pro druhou a půltou (smích). Vzhledem k tomu, že naše tvorba neustále zajímá široké publikum, je to pro nás ten nejkrásnější dárek. Publikum je každopádně jiné.

Ve své tvorbě jste se inspiroval indiánskou mytologií i jinými básníky, je tomu tak doposud?
Určitě ne, to bejvávalo (smích). Nyní se snažím více čerpat ze života a ze zkušeností.

Napsal jste hudbu k filmu a k divadelním hrám, co je vašemu srdci bližší? Filmová a divadelní tvorba, nebo spíše práce s kapelou?
Že by mi bylo jedno z toho bližší, to se nedá tak jednoznačně říct, přesto více asi tíhnu k té kapele. Na hudbě je úžasná věc: když jí vytváříte pro určitou scénu - ať už jde o divadlo, nebo o film - žádá si to jiný přístup. Dá se říct, že je to úplně jiný způsob tvorby.

Máte raději větší koncerty, anebo menší, klubové, kde jste si s publikem blíže a vytváří to komorní atmosféru?
Určitě mám raději kluby, protože ty velké prostory jsou neosobní.

Dostali jste se svým repertoárem až do dalekého Japonska, jak se vám tam hrálo?
Odehráli jsme tam jeden koncert. Byla to šňůra různých kapel rozdělená na týden, přičemž každý den vystoupila jedna kapela.

Japonsko je přeci jen daleká země s jinou kulturou, jak vás přijalo tamní publikum?
Lidé tam jsou moc hodní a milí. Zdvořilost a tolerance jim není cizí.

Hráli jste v Tokiu, líbilo se vám město?
Ani moc ne. Velkou roli hrál časový posun, člověk se cítil unavený. Každopádně šlo o zajímavou zkušenost.

Vzhledem k faktu, že nekoncertujete pouze v Čechách, ale i v zahraničí, je nějaký rozdíl mezi publikem v tuzemsku a v zahraničí?
Na Moravě jsou lidé vstřícnější, otevřenější, než v Čechách. Co se týká zkušeností ze světa, tak my jsme pravidelně dvacet let každý rok hráli pro publikum v Budapešti, které nerozumělo textům. Ale přijalo nás úžasně. Navíc se potvrdilo přísloví, že hudba sbližuje národy.

Napsal jste tři novely, uvažujete o tom, že byste vytvořil ještě něco dalšího?
Nevylučuji to, zatím ale nemám nic rozpracovaného. Momentálně se soustředím na novou desku.

Kdy by měla spatřit světlo světa?
Měla by vyjít v průběhu příštího roku.

Vaše koncerty jsou pověstné svojí divokostí, kdy jste si až pořezal ruce o klapky klavíru. Jste už klidnější?
Určitě ano, s postupujícím věkem a dá se říct, že i jiným přístupem. Je fakt, že dřív to bývalo hodně divoké. Ty klapky ale byly ostré, určitě jsem se nepořezal cíleně.

Co vás kromě již zmíněného věku přimělo se zklidnit?
Mám pocit, že dost velký vliv na to má fakt, že miluji hudbu osmnáctého století.

Měl jste problémy s komunistickým režimem již od útlého věku, co se ve vás odehrávalo při příchodu Sametové revoluce?
Osobně jsem to prožíval velice silně. Byla to naprostá nádhera. Ani jsem nedoufal, že bych se mohl něčeho takového dožít. Vlna emocí, naprostá nádhera.

Za ta léta se změnila spousta věcí, jste spokojen s tím, jakým směrem se situace u nás vyvíjí?
Událo se spousta různých nedobrých věcí, když zmíním sociální demokraty a Paroubka, tak zejména tohle mě dost znechucuje. Ale i přesto všechno, zaplať pan bůh za to, co se děje teď. Protože lidé rychle zapomínají, a jestliže je někdo schopný tvrdit, že předtím bylo lépe, tak bych ho poslal do severní Koreje, kde vládne tvrdý socialismus.

Mohl byste podrobněji popsat ten nátlak na vaši osobu?
Byl to velmi nepříjemný, neustálý tlak. Nejvíce tímto trpěli moji blízcí. Hlavně rodiče. Já jsem se s tím jakž takž naučil žít. Jelikož každá mince má dvě strany, tak co mi to vzalo, tak mi to zároveň i dalo. Seznámil jsem se s úžasnými lidmi. Ale ten nátlak byl nechutný, měl jsem pocit, jakoby kolem mě tančil ďábel páchnoucí sírou.

Muselo to být složité vzhledem k faktu, že vás vyslýchali již ve čtrnácti letech. Jak to zamávalo s vaší psychikou?
Nejhorší byla ta beznaděj, ze které plynula permanentní deprese. Bylo to hnusný.

Museli jste koncertovat potají, jak jste si to organizovali?
Hm, díky právě tomuhle utajení to bylo velice náročné. Ale od poloviny osmdesátých let jsme měli bezvadného manažera. Ten vše organizoval. My jsme kolikrát někam jeli v autě zakrytým plachtou a neměli ponětí, kde budeme koncertovat.

To zní dost dramaticky, kolikrát ročně se vám povedlo uspořádat koncert?
Maximálně třikrát do roka. Poté už nastoupily klubové scény, na kterých jsme mohli hrát jen díky tomu, že jsme si změnily název na P.V.O, což byl ústupek tehdejšímu režimu.

Takže změna názvu byla vaše vstupenka na veřejné koncerty?
Ano, protože ostatní kapely kolem nás už dávno hrály veřejně, zatímco my jsme stále hráli po sklepích.

Michaela Kasalová