„Já vážně netuším, co bych k tomu řekl,“ pokaždé se culí šestašedesátiletý tvůrce řady legendárních filmových postav.

Podobným úslovím zahájil i výstavu ke 150 rokům pacovského ochotnictví. Když poté ukončil svůj desetiminutový monolog doprovázený výbuchy smíchu posluchačů, opět se tvářil, jakoby nevěděl.

Pacovští divadelníci si připomínají sto padesát let. Co byste jim popřál?
Řeknu to jinak. Můj prapradědeček postavil rodinné sídlo v roce 1838. Pradědeček se narodil v roce 1860, děda v roce 1880. O životě těchto lidí se tradují spíše jen věty než odstavce. Najdete je v kronikách. Stejně jako zmínku o prvních pacovských ochotnících. Jejich skutky a moudra jsou přitom tím nejcennějším, co žádná literatura neobsáhne. Když potom tito lidé zestárnou a ztratí sílu, stanou se pro ty mladé málo přesvědčivými. Nikdo jim nevěří. Jenže to, co platilo před osmi tisíci lety, platí i dnes. Všichni na celém světě se shodnou na tom, co je dobré a co je pravda. Jenom se každému líbí něco jiného. Tohle jsem neřekl já, nýbrž Demokritos. A to přece nebyl žádný blbec (smích).

Patříte k nejznámějším českým hercům. Co soudíte o amatérském divadle? Leckterý z vašich kolegů na něj možná kouká trochu skrz prsty.
Přínos ochotnictví je vždycky pozitivní. Už jenom ta ochota spojit svoji energii se snažením dalších lidí, to je to nejlepší, co nás vůbec může v životě potkat. Všechny ty pocty a tituly se u onoho posledního soudu nepočítají, o ně nejde. Vždycky kráčí o to, co prospělo někomu druhému. Ochotníci tohle bezezbytku splňují. Všechno, co dělají, dělají pro lidi. Navíc často pro ty nejbližší.

Asi i proto se tito herci těší mnohdy větší divácké oblibě?
Je to tím, že pokud zajdete na takové představení, většinou herce znáte, mnohdy třeba i po lidské stránce. Sdílíte s nimi životní prostor. Ochotnické divadlo je obrovský fenomén, jakési souznění v mnoha ohledech. Může k vám přijet libovolný špičkový soubor plný slavných herců, ale pro vás jsou to pořád cizinci, kteří ani nemohou nabídnout to, co ti „vaši“.

Zajdete si někdy na ochotníky i vy?
Přiznám se bez mučení, že k tomu se opravdu nedostanu. Měl bych se chodit dívat alespoň na své kolegy a i tuto povinnost plním velice špatně. Sám mám představení docela dost, navíc potřebuji nějakou chvilku i pro studium dalších rolí. Znovu ale opakuji, že o to hlubší úctu k těmto lidem chovám. Narozdíl od obletovaných profesionálů se věnují divadlu po práci, jejich přístup je úplně jiný.

Máte s tím i osobní zkušenost?
Já hrál za prachy už odmala (smích). Ne, vážně, jako kluk jsem se motal dospělým pod nohama. Uměl jsem je ale báječně nalíčit. Díky ochotníkům jsem se také vlastně podíval po světě. S Národním divadlem jsme byli maximálně tak v Moskvě nebo na festivalu v Maďarsku, kde jsme snad pětkrát hráli před úplně prázdným hledištěm. No, fakt nezapomenutelný zážitek. Naproti tomu jsem se byl podívat za českými ochotníky v kanadském Torontu a Vancouveru. Sledovat všechny ty lidičky, kteří mezi vším tím hraním pečovali o svoje obchůdky a firmičky, a všechno přitom náramně klapalo, to byla prostě nádhera.

Když už jsme u ochotnického divadla, co vůbec víte jako prezident herecké asociace o tomto hnutí na Pelhřimovsku?
Mnoho toho věru není. Každopádně je více než významné, že z tohoto kraje pochází řada velkých osobností. Ať už to byli bráškové Lipští, Jiří Lír či Otomar Krejča, který nás nedávno opustil. Ke všem těmto lidem se pochopitelně váže spousta krásných historek. Pro divadlo toho udělali strašně moc.