Podle autorek nové stálé expozice „může“ za její vznik shoda náhod. „Začátkem roku jsme vyklidili sklep, který dříve patřil k domovnickému bytu. Vykoukl na nás zajímavý prostor plný výklenků, které k podobnému využití přímo vybízely,“ vysvětluje vedoucí muzea Jana Stehnová.

Tu navíc zrovna v té době oslovili manželé Kubíčkovi s nabídkou zapůjčení velké sbírky loutek, s nimiž před čtyřiceti roky hráli divadélko malým pacientům v tehdejší humpolecké nemocnici.

Pozadu nezůstal ani principál humpoleckých loutkářů Vladimír Hůla. Hned u vstupu vítá návštěvníky čtveřice bezmála devadesátiletých postaviček z dílny humpoleckého řezbáře Prügelhofa.

Za současnou podobou ale stojí půlroční snažení. Většinou svépomocné. „Začali jsme v lednu. Sklepení bylo také potřeba odvlhčit. Dalšího čtvrt roku zabrala samotná příprava loutek, které potřebovaly po tak dlouhé době pořádně vyčistit. Dokonce jsme pro jednu šily novou vestičku. Ta původní asi zachutnala myším,“ usmívá se Stehnová, která společně s kolegyní vytvořila ze šedesátky loutek deset pohádkových scének. To vše včetně doplňků, jako jsou například miniaturní stolky, sešity či pravítka pro školní koutek, se rodilo za každodenního provozu muzea.

Děti si také pohrají

Jakmile se naskytla chvilka mezi prováděním výprav po muzeu, pospíchalo se do sklepa. Jenom kvůli kulisám autorky raději požádaly o pomoc odborníka. Namaloval je Ladislav Zápařka. „Hlavně jsme si ale přitom uvědomili, jak šikovní musí ti loutkoherci být. Těch provázků a drátů je tam skutečně dost.

Jenom rozpletení některých zašmodrchaných loutek byla půldenní práce,“ dodává Dagmar Kluchová. Děti navíc nemusí v humpoleckém muzeu jen obdivně zírat s napřaženým ukazováčkem. S několika loutkami si mohou sami pohrát.