Můžete mít tým skvělých hráčů, 
ale bez dobré party nikdy nebudete úspěšní

Dvacetiletý brankář Daniel Dolejš z Humpolce stál už jako malý chlapec v bráně, kde chytal puky, které vystřeloval jeho starší bratr. Mezi jeho největší úspěchy zatím patří start na juniorském mistrovství světa. Nyní už druhým rokem působí v klubu HC Vítkovice Steel v Ostravě, kde podepsal smlouvu ještě na příští rok.

V jakém klubu jste začínal a kam vedly vaše další kroky?
Začínal jsem v Humpolci, odkud jsem pak ve čtvrté třídě základní školy přestoupil do Havlíčkova Brodu, kde jsem hrál do minulé sezony.

Na zádech dresu máte číslo 37. Proč?
Moje první číslo dresu bylo 3. V té době hrál můj bratr i táta se sedmičkou, a já jsem si chtěl nechat svoji trojku a k tomu přidat jejich sedmičku. Proto 37.

Evidentně pocházíte z hokejové rodiny…
Ano, to je pravda. Táta hrál za Humpolec, ale nyní už nehraje. Můj bratr zase působil v mládežnických kategoriích v Pelhřimově a v Hav᠆líčkově Brodě. Teď hraje za Humpolec.

Předpokládám tedy, že vás rodina ve vaší hokejové kariéře podporovala a podporuje…
Od malička bylo mým snem stát se profesionálním hokejistou, a ani dnes nevím, co jiného by mě bavilo. Vždycky jsem cítil obrovskou důvěru rodičů, bratra i přátel, za což jsem jim velice vděčný. Rodiče mě podporovali i tím, že mě vozili na tréninky. Do Brodu jsem pak jezdil hlavně s dědou.

Jak vzpomínáte na své hokejové začátky?
Už jako malého kluka mě bratr stavěl před domem do branky a střílel na mě. Ve čtyřech letech jsem začal s hokejem v Humpolci. Začátky tady byly opravdu kouzelné. V té době byl místní stadion ještě odkrytý, na což hrozně rád vzpomínám.

Přibližte prosím, jak vypadá rok hokejisty.
V květnu a v červnu máme letní přípravu, kterou většina hokejistů nemá ráda, protože je to v podstatě jen o běhání a cvičení v posilovně. Pak následují tři týdny volna a na konci července vstupujeme poprvé na led. V půlce září začíná liga, jejíž základní část končí v únoru. Poté sezona vrcholí, hraje se play off. A právě v sezoně se dostanu domů jen výjimečně a jen maximálně na den.

Pro řadu lidí je hokej jedním ze symbolů zimy. Kdy pro vás začíná zima? Je to právě se startem hokejové sezony?
Zima pro mě začíná počasím, které mě donutí obléct si zimní bundu a čepici, anebo s prvními sněhovými vločkami. Toto období mám mimochodem moc rád. Hned se mi vybaví Vánoce, sníh a také čaj s colou, který nám dělal děda na zimáku v Humpolci.

Co považujete za svůj největší dosavadní hokejový úspěch?
Největším úspěchem pro mě byl start na juniorském mistrovství světa. Velice si také vážím toho, že mohu hrát v české extralize. Je to splnění mých dětských snů. Do budoucna bych si přál udržet se co nejdéle v extralize a popřípadě i získat zahraniční angažmá.

Je nějaký rozdíl mezi hrou v „nároďáku" a hrou v extralize?
Rozdíl mezi extraligou a juniorskou reprezentací je velký. Například v reprezentaci se více bruslí. Hráči v extralize jsou zkušenější a řeší situace s větším klidem.

Jak vzpomínáte na vaši účast na juniorském mistrovství?
Na něj už příliš nemyslím ani moc nevzpomínám. Odchytal jsem jen jeden zápas, který se mi nepovedl. Byl to pro mě ale velký zážitek. Byl jsem šťastný, že jsem si mohl splnit sen a startovat na mistrovství světa.

Máte vysněný klub, kde byste si přál postavit se do brány?
Chtěl bych si zahrát za New York Rangers nebo na Floridě.

Mohl byste říct, že máte hokejový nebo životní vzor?
Líbí se mi, jak chytá Henrik Lundqvist, ale nedá se tvrdit, že je to můj vzor. Hokejový vzor nemám, snažím se být sám sebou. Mým životním vzorem je pan Dušek, který toho pro mě hodně udělal a hodně mi také ukázal. Trénoval mě v Brodě, nyní trénuje v Chomutově, ale jsme spolu pořád v kontaktu. Dalším vzorem jsou pro mě rodiče, kterým patří velké poděkování za všechno, co pro mě udělali a obětovali.

Hokej je týmový sport. Udržujete se spoluhráči týmového ducha i v soukromí?
Ano, protože dobré vztahy mezi hráči v šatně jsou pro tým strašně důležité. Můžete mít tým skvělých hráčů, ale bez dobré party nikdy nebudete úspěšní. S klukama občas zajdeme na oběd, na kafe, do kina nebo si společně zahrajeme xbox. Jsme přátelé a ne jen kolegové z práce.

Jako hokejista jste pod drobnohledem médií. Jaké s nimi máte zkušenosti?
S médii zatím špatné zkušenosti nemám, ale je pravda, že občas si autoři článků některé věci přibarví, překroutí, a potom to vyzní úplně jinak, než to člověk myslí.

Dáváte si při rozhovorech pozor, abyste se vyhnul rozšířené hlášce „tak určitě"?
Snažím se na to dávat pozor, ale občas je otázka taková, že svou odpověď automaticky začnu opravdu spojením „tak určitě" (úsměv).

Na závěr – je něco, co byste poradil mladým chlapcům, kteří by se chtěli profesionálně věnovat lednímu hokeji?
Mladým klukům bych poradil hlavně to, aby do hokeje dávali všechno, aby hráli srdcem, ale především aby je to bavilo a aby hráli s chutí.