Že má hokej v jeho srdci pevné místo, ukázal v posledních týdnech. V době, kdy se začalo nad druholigovou budoucností smrákat, napsal povoláním středoškolský učitel otevřený dopis starostovi města a stál i za setkáním fanoušků na pelhřimovském náměstí, kde vyjadřovali hokeji podporu.

Vaše zaujetí pro pelhřimovský hokej je všeobecně známé. Bylo tomu tak vždy?
Od malička mě zajímal sport, hlavně pak fotbal a hokej, sledoval jsem i atletiku. Na hokeji jsem byl poprvé asi v deseti letech a hra mě okouzlila. Od nějakých třinácti let chodím v Pelhřimově na zápasy už pravidelně.

Pak tedy pamatujete i časy, kdy Pelhřimov hrál jen krajský přebor. . .
Přesně tak. A nebyly to špatné časy. V hlavě mi zůstaly hlavně ty poslední roky, kdy se v Pelhřimově bojovalo o postup. Zápasy s Českým Krumlovem na vyprodaném stadionu byly velkými zážitky.

Byla to zlatá éra pelhřimovského hokeje nebo ta přišla až s postupem do II. ligy? Myslím tím z hlediska emocí, zážitků. 
Myslím si, že ta pravá nefalšovaná euforie zavládla právě ještě v krajském přeboru. Lidé byli po hokejových úspěších hladoví. Tým pár let před tím hrál na spodku tabulky a najednou se začal drát na špici a hovořilo se o postupu do ligy. Když se povedlo II. ligu získat, návštěvnost se sice zvedla, ale už to bylo z hlediska euforie trošku za vrcholem. To je můj úhel pohledu. Já mám ty nejlepší zážitky právě z těch bitev s Českým Krumlovem.

Ptal jsem se i z toho důvodu, že před pár týdny hrozilo, že se v Pelhřimově bude hrát opět jen krajský přebor. Byla by to dostačující soutěž? Spokojil by se s ní pelhřimovský fanoušek?
Musel by, ale nelze věřit, že by se vše vrátilo do období před postupem do druhé ligy. Pro pelhřimovský hokej by to byl krok zpátky a jsem přesvědčen, že by také ubylo lidí v ochozech stadionu. Za dobu strávenou ve II. lize si příznivci hokeje zvykli na určitou úroveň hry a krajský přebor by je netáhl.

Kdy došlo k přerodu Pavla Rafaje z běžného hokejového fanouška na člena fanclubu? Co vás k tomu vedlo?
Když jsem zpočátku chodil na hokej, byl jsem v zadních řadách. Už tehdy jsem ale fandil hlasitě, ale okolí kolem mne se na mě dívalo divně. V těch zadních řadách všichni jen přihlíželi. Začal jsem se tedy posouvat blíž k ledu, tam kde se fandilo. Nakonec jsem skončil mezi členy fanclubu a bylo logické, že jsem do něj vstoupil i oficiálně. To už se ale v Pelhřimově hrála druhá liga.

Postupně jste se stal jeho předsedou. Nyní tedy přicházíte do kontaktu s hráči. Jsou vaše vztahy s nimi vyloženě na kamarádské bázi nebo jsou to pro vás osobnosti, páni hokejisté?
Náš vztah se vyvíjí. Je jasné, že když se s někým znáte deset let, tak je to jiné než na začátku. Jako příklad můžu uvést Martina Tecla. Ten sem přišel jako hokejista, který toho hodně dokázal a zasloužil si velký respekt. Byla to osobnost, ke které se vzhlíželo. Teď už je tu dlouho, dlouho si tykáme a dá se říci, že ho považuji za svého kamaráda.

Cítíte, že hráči vás potřebují? Dávají vám to najevo?
Snažíme se je podporovat, co nám síly stačí a oni to vědí. Váží si nás. Památný je v tomto směru náš výjezd do Orlové. Tehdy jsme hráčům říkali: „Nezlobte se, je to strašně daleko, takže tam nepojedeme.“ Byla nás ale malá parta, která se rozhodla, že tam nakonec pojede. Když jsme na stadionu při rozbruslení rozvinuli vlajky, tak nás hráči z ledu zdravili. Někteří z nich nám později za tenhle výjezd děkovali.

To vyjadřuje vaši oddanost místnímu hokeji. Jak vám tedy bylo v onen únorový podvečer, kdy se na klubových webových stránkách objevila zpráva, že Spartak s největší pravděpodobností ve II. lize po sezoně skončí?
Kdybych řekl, že to byl šok, tak bych lhal. Spartak měl finanční problémy už několik let, ale vždy se to nějak vyřešilo a jelo se dál. Doufal jsem, že to bude i v tomto případě, ale když jsem to viděl napsáno, tušil jsem, že je zle. Bylo mi hodně smutno.

Smutno bylo více lidem. Většina fanoušků ale smutek nechala pracovat uvnitř sebe a vy jako jeden z mála jste podnikl konkrétní kroky. Napsal jste otevřený dopis starostovi města. Co bylo jeho cílem?
Bylo to vyjádření mého postoje k nastalé situaci. Rozhodně jsem na pana starostu nechtěl vyvíjet tlak. Když se kouknete na text dopisu, zjistíte, že jsem jen vyjmenoval důvody, proč by stálo za to druholigový hokej ve městě zachovat. Starostu Bambulu považuji za velice rozumného člověka a přál jsem si jen, aby se nad mými argumenty zamyslel.

Druhou akcí bylo setkání fanoušků na náměstí. Tato akce se zrodila ve vaší hlavě?
To ne. Přiznám se, že nevím, kdo první s tím nápadem přišel. Seděli jsme u piva a diskutovali, jak by se dalo hokeji pomoci. Napadla nás tato akce. Na jejím zorganizování už jsem se jako předseda fanclubu podílel.

Akce to byla velmi pokojná, troufám si říci, že i rozumně vedená. Nemrzí vás přesto, že s vámi nikdo z vedení města nepřišel diskutovat?
S tím nikdo nepočítal. Vedení města mělo v té době jednání právě o druholigovém hokeji a já jsem neočekával, že ho kvůli tomu přeruší. To bych snad ani nechtěl. Účelem naší akce bylo dát najevo, že osud hokeje neleží na srdci jen těm několika lidem ze společnosti, která vlastní druholigovou licenci.

Sešlo se vás zhruba padesát a většina z vás byla oděna v klubových dresech. Zaznamenal jsem i názory, že jste byli v zápasových dresech prvního družstva. Je to pravda? Pokud ano, stavělo by vás to trochu do situace, že jste mohli jednat na popud vedení klubu. . .
Přiznávám, že část dresů byla klubových. Někteří z nás je měli zapůjčené. Tím ale veškerá spojitost s klubem končí a o nějaké režii nemůže být řeč. Tu odmítám. Vezměte to rozumně, dneska vám nikdo nepůjde na náměstí jen proto, že mu dáte dres. Všichni jsme tam byli dobrovolně a ze své vůle.

Každopádně toto setkání fanoušků upoutalo média. Těší vás to?
Přiznávám, těší. Naším záměrem bylo něco podniknout, protože naše možnosti na to ovlivnit rozhodnutí lidí, kteří řeší budoucnost pelhřimovského hokeje, jsou omezené. Z tohoto důvodu jsem byl rád, že se o nás psalo v novinách, mluvilo v rádiu. Nesmírně mě těší i to, když mě zastavují i třeba neznámí lidé na ulici a vyptávají se mě, zda nevím, jak je to s hokejem.

Minulý týden se na webu hokejového Spartaku objevila zpráva, že se jednání s městem hnula příznivým směrem. To je asi věc, při níž vám srdce plesá?
Mám radost, že se posílila naděje na zachování ligy. Mě už těšil jen samotný fakt, že se o celé věci začalo diskutovat a jednat. To byl první pozitivní krok.