V kolik lidech mohou začít amatérské fotbalové kluby trénovat ale z víkendových ministerských slov úplně jasné není. Nácvik řady prvků na tréninku přitom vypadá tak, že hráči mezi sebou mají takové rozestupy, kdy několikanásobně překračují požadované minimální dva metry. V jiné části tréninku jsou k sobě naopak blíž, ale v tu chvíli často právě oni povolení dva. V klubech nejspíš lze zajistit takový trénink, aby v něm po nějakou dobu převládaly distanční prvky a k těm s těsnějšími kontakty přistoupit až časem. Opravdoví znalci fotbalu by spolu s epidemiology určitě dokázali nastavit pravidla docela přesně.

Tady není vůbec řeč o standardních fotbalových zápasech (i s brankáři, bez nichž hrát nelze!), s nimi počítají fotbalové svazy nejdřív na přelomu dubna a května, ani o živelném shlukování většího počtu lidí.

Amatérský fotbal má ještě další rysy. Jedním z nich je, že v nižších soutěžích mít dvacet kluků na tréninku je mnohdy obtížně splnitelný trenérův sen a v těch úplně nejnižších „pralesních ligách“ disponují málokde dvacetičlenným kádrem.

A pak je tady ještě jedna novinka, na kterou, nevím proč, se v minulých dnech při určování počtu společně sportujících podivně zapomnělo. Amatérští fotbalisté jsou totiž právě úplně ti samí chlapi, kteří ve fabrikách, na úřadech a dalších pracovištích už několik týdnů podstupují pravidelné antigenní testování na koronavirus. Dokáže jim někdo vysvětlit, že s negativním výsledkem testu mohou být osm hodin denně pět dní v týdnu v dílnách či kancelářích, ale nikoliv dvakrát týdně dvě hodiny na hřišti?