Kliknutím zvětšíte
Pelé se od loňského září léčil s rakovinou tlustého střeva a od 29. listopadu byl hospitalizován na klinice Alberta Einsteina v Sao Paulu. Ve středu ošetřující lékaři oznámili, že se jeho stav výrazně zhoršil. Spolu s postupující rakovinou diagnostikovali rovněž srdeční a ledvinovou dysfunkci a museli nasadit léčbu zánětu dýchacích cest. Vánoční svátky s Pelém v nemocnici trávila rodina.
„Všechno, co jsme, jsme díky tobě. Milujeme tě navěky. Odpočívej v pokoji,“ napsala na instagramu po Pelého úmrtí jedna z jeho dcer Kely Nascimentová.
Nemocnice uvedla, že Pelé zemřel v 15:27 místního času na mnohočetné selhání orgánů související s postupem rakoviny a celkovým zdravotním stavem.
Nejlepší hráč všech dob?
Fanoušci po celém světě se dodnes přou, zda je nejlepším fotbalistou historie Pelé, Diego Maradona, Lionel Messi či Cristiano Ronaldo. Když se do debaty pořádně opřou, objevují se jména dalších kandidátů – například Johan Cruijff, Franz Beckenbauer, George Best… A co třeba Josef Bican? Nebo Lev Jašin? Brazilec Ronaldo?
Z této změti jmen je jasné, že diskuse o „nejlepším hráči všech dob“ je poněkud ujetá. Každý z fotbalových velikánů patří do jiné epochy, potýkal se s jinými výzvami. Porovnávat je nelze, leda podle odkazu, který zanechali. A odkaz muže jménem Edson Arantes do Nascimento, jenž si ze základní školy odnesl přezdívku Pelé, je nade vší pochybnost královský.
Mimochodem, sám legendární Brazilec věčné hádky na téma „Pelé nebo Maradona“ neměl moc rád. Když už ho někdo otravoval otázkami tohoto typu, velebil Alfreda di Stéfana, někdejší hvězdu Realu Madrid. „Byl mnohem kompletnějším hráčem než já nebo Diego,“ poznamenal skromný Pelé. Pro miliony lidí nejen v Brazílii je ale tím největším právě on.
A navždy jím zůstane.
Čutání do ponožky
Narodil se 23. října 1940 v Três Corações v jižní průmyslové části Brazílie, vyrůstal ale v nedalekém městě Bauru. Dětství budoucí sportovní celebrity bylo chudičké, přivydělával si, kde se jen dalo. Rodina neměla na pořádný fotbalový míč a malý Pelé si tak po ulicích čutal s ponožkou naplněnou starými novinami, popřípadě s grapefruitem.
Prvním trenérem nadaného plejera byl jeho otec Dondinho, sám bývalý fotbalista. Pelé pak začal hrát za menší místní kluby a nevyhýbal se ani futsalu. „Hra v hale byla mnohem rychlejší než na trávníku, takže jsem se musel naučit myslet na hřišti rychleji. Hodně mi to pomohlo,“ vzpomínal po letech ve své autobiografii.
Už ve čtrnácti letech válel vedle dospělých spoluhráčů a střílel fůru gólů. Není divu, že si ho v patnácti vyhlédl profesionální klub Santos, kterému pak Pelé zůstal věrný celých 19 sezon. Nastřílel během nich 643 soutěžních branek v 660 zápasech a získal se Santosem bezpočet trofejí a titulů, včetně triumfů v Poháru osvoboditelů (jihoamerické obdobě Ligy mistrů) a Interkontinentálním poháru.
Národní poklad
Svět se o výjimečnosti mladičkého Brazilce naplno přesvědčil na mistrovství světa v roce 1958. Teenager Pelé (nebylo mu ani osmnáct let) dal v semifinále hattrick proti Francii a ve finále dvěma góly rozesmutnil domácí Švédy. I díky němu se fotbalem posedlá Brazílie konečně dočkala vysněného triumfu a fotku Pelého, jak pláče štěstím na hrudi brankáře Gilmara, tehdy otiskly snad všechny noviny.
V dalších letech se z Pelého stala skutečná hvězda. Fotbalové styky mezi Evropou a Jižní Amerikou tehdy nebyly příliš časté, Santos ale jezdíval přes oceán na nesmírně populární exhibiční turné, při nichž útočník s číslem 10 přiváděl evropské diváky v úžas. Něco podobného ještě neviděli. Vznikl kult, který v dalších letech jen rostl a rostl.
Není divu, že Pelého vábily nejbohatší kluby starého kontinentu, jako Real Madrid, Inter Milán, Juventus či Manchester United. Jenže kdyby Santos pustil modlu brazilských fanoušků do ciziny, tak by snad vypuklo lidové povstání. Ostatně i sám prezident země Jânio Quadros v roce 1961 označil Pelého za „oficiální národní poklad“, aby zabránil jeho odchodu.
Úspěch není náhoda
V čem byl Pelé tak výjimečný? Vesměs černobílé záběry jeho kousků, které nám zůstaly z jeho nejlepších let, dávají jen matnou představu o fotbalové genialitě nevysokého forvarda. Současní diváci mají navíc tendenci hráče z uplynulých dekád podceňovat – prý se hrálo jinak, pomaleji, konkurence nebyla tak silná.
Na tom možná něco je, ale ti nejlepší byli prostě nejlepší v podmínkách, které jim byly dány. A Pelé byl mezi těmi nejlepšími jasným králem. Dokonalá technika, dechberoucí kličky, skvělá střelba ze všech vzdáleností, rychlost, předvídavost, tvorba hry – to vše ho zdobilo už od mládí. Snad jen v hlavičkování nebyl excelentní, ale „jen“ lehce nadprůměrný.
Podívejte se na krále Pelého v akci:
„Nevěřím tomu, že se někdo prostě narodí jako fotbalový hráč. Možná se narodíte s určitými schopnostmi a talentem, ale to nestačí. Úspěch není náhodný. Jde o dřinu, vytrvalost, obětavost a schopnost učit se, hlavně však o lásku k tomu, co děláte,“ odpovídal Pelé těm, kteří ho nazývali „zázračným dítětem“ a „rozeným šampionem“.
Během let se kromě střílení gólů naučil být lídrem svého mužstva. Uměl udeřit ve chvílích, kdy to bylo nejvíc potřeba, uměl vyburcovat spoluhráče a svým příkladem zlepšit jejich výkon. Jeho úsměv kluka z ulice navíc působil bezprostředně a upřímně, nijak nepřipomínal zhýčkané a namyšlené superhvězdy.
Rytířský střet s Masopustem
V roce 1962 si z Chile odvezl svůj druhý titul mistra světa, sám si ale na turnaji příliš nezahrál. Už v základní skupině se v bezbrankovém utkání utkání s Československem zranil. Tehdy se ještě nesmělo střídat, takže zbytek mače strávil smutným kulháním na křídle, zatímco gentlemani ze středu Evropy v čele s Josefem Masopustem nechávali Pelého rytířsky na pokoji, místo aby zraněnou hvězdu definitivně dorazili.
„Bylo to jedno z nejhezčích gest v historii fotbalu. Masopust přede mnou zastavil, pozoroval mě, ale nepustil se se mnou do souboje. Díval se a čekal, až míč přihraju nebo vystřelím. Projevil cit pro fair play, o němž se dnes tolik nemluví. Na to nikdy nezapomenu,“ vzpomínal Pelé po mnoha letech v dokumentu ČT Fotbal jménem Masopust.
Zcela opačný přístup zažil Pelé na dalším šampionátu v roce 1966 v Anglii. Soupeři lehkonohé Brazilce nemilosrdně mydlili, superstar s číslem 10 byla terčem brutálních faulů a evropští sudí to jen shovívavě sledovali. Zhrzený Pelé pak naštvaně prohlásil, že už na MS nikdy hrát nebude, což si později (naštěstí) rozmyslel.
Nejsem Bůh, jen Pelé
Do Mexika v roce 1970 dorazil s pověstí muže, který je už za zenitem. Se Santosem sice mezitím slavil další triumfy a sám na Maracaná s pompou vstřelil svůj 1000. gól v kariéře (dal ho z penalty, byť svého času prohlásil, že pokutový kop je „zbabělý způsob, jak dát gól“), ale od reprezentace si dal pauzu a Evropané ho měli za vyřízenou veličinu.
„Doneslo se nám, že už je pomalý a že zpohodlněl,“ napsal ve své autobiografii Karol Dobiaš, člen československého týmu v Mexiku. Jenže všechno bylo jinak: Brazílie v úvodu MS porazila Čechoslováky snadno 4:1 (Pelé dal gól a málem se mu podařilo přidat druhý fantastickým lobem z poloviny hřiště) a nakonec získala zlato.
Pelé tak je dodnes jediným fotbalistou v historii se třemi tituly. V Mexiku se sžil s novou rolí – brazilský tým prošel generační obměnou a on byl jeho lídrem se vším všudy. Měl zkušenosti, byl fit a měl chuť do hry, odpovědnost přitom neležela jen na něm. Brazílie tehdy měla jeden z nejlepších týmů v dějinách a Pelé byl jeho duší.
„Před zápasem jsem si říkal, že je to přece člověk z masa a krve, jako já. Spletl jsem se,“ vrtěl hlavou italský obránce Tarcisio Burgnich, když Brazilci ve finále vyhráli nad Itálií 4:1. Sám Pelé to viděl trochu jinak. Když před ním jistý brazilský novinář po zisku titulu padl na kolena a omlouval se, že ho před turnajem kritizoval, hráč ho zase zvedl na nohy se slovy: „Odpustit může jen Bůh. A to já nejsem.“
Elegán každým coulem
Právě na MS v Mexiku Pelé definitivně dobudoval svůj odkaz jako nesporně nejlepší fotbalista všech dob. V 70. letech ještě následovalo angažmá v USA, pak přišly filmové role, rozvody a svatby, skandály s milenkami a nemanželskými dětmi, angažmá v divoké džungli brazilské politiky a v posledních letech i čím dál vážnější zdravotní problémy.
Co ale přetrvává, je vzpomínka na dokonalost, kterou tenhle chlapík předváděl na hřišti. Zní to jako fráze, ale Pelé opravdu povýšil fotbal na umění – z každého jeho pohybu čišela ladnost, elegance a dokonalá účelnost. „Mou ambicí vždycky bylo hrát elegantně,“ říkal.
Kromě toho získal oprávněnou pověst čestného rytíře, kterému – na rozdíl od takového Diega „Boží ruky“ Maradony – záleží na fair play a umí ocenit soupeře. To všechno jsou důvody, proč Pelé byl a stále zůstává tím největším.
Legendou.
Klenotem.
Králem.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
