Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Momentálně obléká dres rakouského Schweiggers a v tamní regionální lize si nevede vůbec špatně. Na podzim vstřelil dvanáct gólů a hlavně jeho zásluhou se klub drží v dohledu postupové pozice.

Odchod do Rakouska byl svým způsobem krok do neznáma. Jak ho nyní s odstupem času hodnotíte?
Nemám důvod svého rozhodnutí litovat. V Rakousku jsem spokojený a kdybych znovu stál před podobným rozhodnutím, volil bych stejně.

Dá se tedy říci, že angažmá ve Schweiggers naplnilo všechna vaše očekávání?
Co se týká zázemí a podmínek pro fotbal, nemám si na co stěžovat. Musel jsem si ale zvyknout na rakouský styl fotbalu, který je dost náročný na fyzičku. Zatímco v Pelhřimově jsem v tomto směru vynikal, v Rakousku jsem spadl do průměru. Narazil jsem na řadu obránců, které jsem prostě neuběhal.

Když jste do Rakouska odcházel, tvrdil jste, že budete sice hrát jen regionální soutež, ale že klub chce za každou cenu postoupit. Jak se vám v tomto směru daří plnit cíle?
Nedá se říci, že bychom na tom byli špatně, i když to mohlo být ještě lepší. Jsme na třetím místě, ale na první příčku ztrácíme jen dva body. První pětka v naší soutěži je hodně vyrovnaná, takže je všechno otevřené.

Patřil jste mezi elitní divizní střelce. Daří se vám tuto pověst potvrzovat i v dresu nového klubu?
Ve třinácti zápasech jsem nastřílel dvanáct gólů. Myslím si, že mohu být spokojený.

Tým tedy hraje na vás?
To se tak nedá říci. Polovinu podzimu jsme se s parťákem z útoku předháněli, oba jsme měli po šesti gólech, ale pak si zlomil ruku. Dohrávali jsme to v podstatě na jednoho útočníka, takže na mě leželo více odpovědnosti.

Mužstvo, které usiluje o postup, asi nebude složeno jen z Rakušanů. Kolik je ve Schweiggers cizinců?
Nevím, kolik přesně může hrát v Rakousku cizinců, ale tuším, že jen dva. My jsme v klubu dva Češi. Já a Ondra Ganobjak z Herálce. Jsem rád, že je tam se mnou, hodně jsme si lidsky sedli. Trávíme spolu dost času při cestách na zápasy nebo tréninky a jelikož si dokážeme dobře popovídat, tak to víc utíká.

Nacestujete toho hodně?
Neřekl bych, že je to tak hrozné. Z Pelhřimova do Schweiggers je to zhruba sto kilometrů, cesta trvá tak jedenapůl hodiny. Cesta tam mi nevadí, zpět je to trochu horší, protože jsem unavený. Zpočátku jsem jezdil na dva tréninky a zápas, později už jsme se s klubem domluvili, že bude stačit jeden trénink. Dostal jsem volnou ruku a připravoval jsem se doma.

Byl jste takový sám voják v poli nebo jste se dohodl s některým klubem?
Trénoval jsem v Ústrašíně. Vede to tam Jan Mareš, který působil u mládeže v Pelhřimově a vyšel mi vstříc. Jsem mu za to vděčný, protože tréninky měly úroveň, i když jsem si pochopitelně přidával podle svých potřeb.

Stále jste kmenovým hráčem Pelhřimova a fanoušky tohoto klubu by zajímalo, zda nepřemýšlíte o návratu?
Nikdy neříkej nikdy, ale myslím si, že teď to není moc aktuální. V Rakousku jsem spokojen, klub je podle všeho spokojený se mnou a máme solidní šanci postoupit. Tuhle sezonu bych chtěl dohrát ve Schweiggers. Co bude dál, to se uvidí. Řešit to budu ale až v červnu.