Poslední titul byl tehdy přesně čtyřicet let starý, přičemž šest sezon od chvíle, co se City podařilo znovu postoupit do Premier League, klub pravidelně zaznamenával pouze potácení se ve středu, někdy i hluboko ve druhé polovině tabulky. Bylo třeba něco změnit. Psalo se datum 1. září 2008 a Citizens se stali novým majetkem Abu Dhabí United Group, společnosti bohatých šejků ze Spojených arabských emirátů.

Toho dne se proměnilo úplně vše. Když tým týden před „arabskou invazí“ posílila belgická ikona Vincent Kompany, vzpomínal, že na WC na stadionu ani nebyly dveře. Vitrína trofejí? Neexistovala, klub ji, jako kdyby v lepší zítřky ani nevěřil, ze starého stánku na Maine Road pouze odklidil do ústraní. A vrchol? Když chtěl Kompany od klubového sekretáře šálek kávy, dostalo se mu záporné odpovědi: „Bohužel, nevedeme, ale jestli chcete, můžete dostat čaj.“ I proto byl zprvu z nového angažmá dost rozčarovaný.

„City byli dlouho vnímáni jako rodinný klub. United byli elitáři, hrabivci a značka daleko přesahující hranice města, zatímco Citizens fungovali spíše jako příjemný obchůdek na rohu,“ vzpomínal později novinář Mark Hodkinson. Jejich renomé nicméně stagnovalo a nikam se neposouvalo, spíše naopak. Důkazem byl debakl 1:8 v posledním ligovém utkání sezóny 2006/07 s Middlesbroughem…

Od Robinha k rekordnímu ročníku

I proto tehdejší manažer Mark Hughes udeřil do stolu a řekl dost. Klub sehnal zmíněné sponzory z Emirátů a jako úvodní vlaštovku budoucích úspěchů obdržel hned první podzim doposud neznámého Robinha, za kterého zaplatil – na Anglii tehdy rekordních – 32 milionů liber (téměř 918 milionů korun). „Tolik peněz za hráče, kterého nikdo neznal? Vždyť my ještě sezonu zpátky mysleli, že tolik bude pro příští ročník hodnota celého týmu,“ vypráví po desíti letech klubový prezident Bernard Halford.

Od té chvíle nicméně začali „ti druzí“ strmě stoupat nahoru. Další léto bylo posil podstatně více, mimo jiné Roque Santa Cruz, Kolo Touré, Emmanuel Adebayor nebo Carlos Tevéz. A přibývalo též optimismu – další sezónu z toho totiž bylo páté místo, tu následující třetí a výhra v Ligovém poháru. Vše vyvrcholilo v ročníku 2011/12, kdy klub konečně dosáhl na mistrovský titul.

Dodnes pak přidal dalších sedm trofejí, přičemž tou nedávnou, znovu mistrovskou, Citizens vyrazili dech snad celému sportovnímu světu. Zlomili totiž rekordy hned v několika kategoriích – 31 výher v sezóně Premier League ještě předtím nikdo nezískal, stejně tak 97 bodů. Maximem bylo rovněž 105 nastřílených branek. Manchester zkrátka válel. A ano, mluvíme o klubu, který byl před desíti lety pouze „chudým příbuzným“.

Cíl? Úroveň Realu a Barcelony

Samozřejmě – peníze z Abu Dhabí stále otevírají nové a nové diskuse, v nichž jsou aktivní především kritici. Na druhou stranu je třeba přiznat, že miliony byly nejen v anglické lize i dříve a ani nyní není celek přezdívaný „Sky Blues“ jediný, kdo pro vidinu výher neváhá obětovat galaktické částky. Vzpomeňme například na Romana Abramoviče, majitele Chelsea, ten do Blues v průběhu let rovněž „sypal“ pravidelně a rozhodně ne zdrženlivě.

Zůstaňme však u příběhu fotbalové Popelky z Manchesteru – během desíti let značka pohádkově zbohatla, naproti Etihad Stadium vyrostlo obrovské a zbrusu nové tréninkové centrum a dá se říct, že možnosti klubu nemají hranice. „Tohle je mnohem víc, než by si fotbalový fanoušek kdy mohl vysnít, je to říše divů. Nejde jen o fotbal, spíše o to, co šejkové udělali pro celé město,“ pochvaluje si nadšeně Halford.

A má proč. Co přinese dalších deset let, je ve hvězdách, cíle jsou však u Citizens pochopitelně jen ty nejvyšší. „Metou je výhra v Lize mistrů. A až se nám to podaří, chceme se ptát, zda to můžeme další rok zopakovat. A co další sezónu? A tu po ní? Hodláme se dostat na úroveň takových velikánů, jako jsou Real Madrid a Barcelona,“ vyhlašuje.

S možnostmi z Abu Dhabí neexistuje důvod, proč by se to klubu, který kdysi kvůli omezeným možnostem nemohl vyspravit ani toalety, nemělo povést.