Nejstarším členem je předseda klubu František Štol, jeho dva synové se také podílí na chodu klubu. Vedoucím týmu a sekretářem je Petr Štol, trenérem je Zdeněk Štol, který má v hráčském kádru další dva potomky – Radka a mladšího Michala. „Já se do fotbalu v Dobkovicích dostal podvodem. Tehdy mě nalákali do výboru, že prý potřebují pomoct. A už tady pomáhám přes 17 let. Nemůžu se toho zbavit, nikdo z mladejch tuhle bafuňářskou práci nechce dělat. Přežiju ještě tohle období a pak zákonitě zemřu,“ zasmál se aktuální předseda SK Dobkovice, který hrál kdysi závodně volejbal v Boleticích.

Zvelebování

„Když jsem přišel, hrála se tu pralesní liga. S tehdejším starostou jsme věděli, že musíme upravit hřiště. Bývalo tady takové písčité nádvoří. Tehdy byla akce Zelený trávník, dostali jsme 300 tisíc. Ovšem rozpočet na nové hřiště byl přes milion. Naštěstí se tady objevil jeden podnikatel, který nám poskytl osmkrát sto tisíc. To se stalo v roce 2006. Postupně jsme udělali nové schody, světelnou tabuli, máme tu umělé zavlažování, je tu vrt, kdy máme konečně dostatek vody,“ poodhalil František v krátkosti rozvoj dobkovického zázemí.

„Táta se k nám do klubu paradoxně nabalil jako poslední. Já jsem tu začal v žákovské kategorii v roce 1975. S nějakými přestávkami. V dorostu jsem hrával v Březinách, po dobu vojenské služby jsem kopal za armádní klub. Po další krátké anabázi v Březinách jsem byl pořád v Dobkovicích, pak se automaticky připojili mí dva kluci. Před více než dvaceti lety začali hrát za žáky. A nesmím zapomenout na bratra Petra, který se po návratu z jižních Čech stal členem výboru. Tvoříme tu pěkný rodinný klan. A můj nevlastní syn hraje v Teplicích, takže až ukončí ligovou kariéru, přivítáme ho u nás,“ prozradil trenér Zdeněk Štol.

Synové Michal (24 let) a Radek (27) jsou také napevno spjati s týmem, který kope nejnižší krajskou soutěž.

„Po starších žácích tady nebylo na dorost dost lidí, tak jsme se rozutekli. Byl jsem v Povrlech a Březinách, ale pak jsem se vrátil zpátky do Dobkovic,“ řekl mluvnější Radek. „Já to měl obdobně. Po žácích jsem šel do Povrlů a pak šel zpět domů,“ hlesl tišší Michal.

V květnu 2011 se tak oba „ztracení“ synové vrátili na fotbalové místo činu. „Společně se tady scházíme s dalšími, kteří tu kopali za žáky. Z velké části jsme tu všichni dodnes zůstali. Takže tu hrajeme už osmou sezónu pod vedením rodičů a prarodičů,“ pousmál se Radek. Oba dobkovičtí fotbalisté s návratem neváhali. „Oba jsme se rádi vrátili. V tu dobu jsme hráli nejnižší okresní soutěž. Za dva roky přišel postup do okresního přeboru, za další dva posun do I. B třídy,“ zavzpomínal Michal.

Přísnější měřítko

Říká se, že otec-trenér bývá na své sny přísnější. Jak to funguje u Štolů? „Asi takhle. Já dám devět dobrých přihrávek a je ticho. Desátá je špatná a hned je řev,“ dal Radek oči v sloup. „Radek trochu přehání. Samozřejmě to měřítko mám na kluky přísnější, nechci, aby tady vznikal pocit, že jsou protěžováni. Jsou věci, které jim prostě projít nemohou,“ pohotově dodal táta a trenér Zdeněk.

A hádejte, jaké téma se probírá na rodinných oslavách, o Vánocích nebo Velikonocích? „Samozřejmě fotbal. Nejprve ten dobkovický, pak ten ligový. Všechny ženy v rodině už si na to zvykly,“ pokýval Zdeněk hlavou. „Ale babička to po třech hodinách nevydrží a řekne, že bychom se mohli bavit o něčem jiném,“ skočil do řeči Radek.

„Každopádně ten, co by neměl fotbal rád, by to měl v naší rodině těžké,“ uzavřel téma s úsměvem Zdeněk.

Sparta nebo Slavia? Ne,v Dobkovicích se fandí klubům z regionu. „Fandíme Teplicím, Ústí nad Labem. Ale občas někdo zabloudí na Julisku,“ prozradí Radek a šibalsky mrkne na svého otce. „Tak to je vzpomínka na mládí, když jsem Dukle jako kluk hodně fandil. Ale jinak si myslím, že máme na vrcholový fotbal podobný názor,“ má jasno Zdeněk Štol.

„Štolovci“ si užili i zápas, kde se sešli hned tři rodinní příslušníci. „Bylo to moje přání, abych si mohl s klukama zahrát. V okresu jsem pár zápasu odehrál, v kraji už to bylo výjimečně,“ podotkl Zdeněk. „Já mám po tátovi na dresu desítku. Když nastoupil, tak po ní koukal. Ale já mu ji nedal,“ ušklíbl se Radek.

Všem se vryl do paměti zápas v Soběchlebech, kde přes všechny negativní okolnosti vyhrály Dobkovice 4:2. „A táta dal vítězný gól. To slýcháme ještě dnes,“ zakroutil Radek hlavou. „A na jeden jsem ti ještě přihrál. Teď bych musel nastoupit jen tehdy, kdyby nás bylo deset. Kopačky vozím, ale brzo mi bude padesát. Nic si nemůžu nalhávat,“ uznal Zdeněk.

Na hřišti si oba fotbalisté z rodinného klanu Štolů vyhovují. „Já hraji v záloze a Michal v útoku. A tomu pacholkovi často nahrávám na góly,“ zdůraznil Radek. „A on se kupodivu špatně trefuje do branky,“ přisadil si děda František. „Víme o sobě. Moc se na hřišti nehádáme, to kdyžtak necháme na doma,“ podotkl vysoký Michal.

Poctivá docházka

Přesto se k tématu hádek vrátil Zdeněk Štol. „My se s tátou škorpíme kvůli financím. To je věčné téma. Mám pocit, že bychom mohli s financemi více pracovat,“ připomněl. „Vemte chlup na dlani, když tam není. Vy byste ty peníze hned rozfofrovali. Musíte myslet na zadní vrátka,“ zavrtěl hlavou předseda František.

Michal a Radek Štolovi patří k těm hráčům, kteří by jen tak nepřišli na trénink nebo zápas. „Já jsem nehrál buď kvůli červené, nebo zranění. Bez výmluv chodím na tréninky i zápasy,“ prohlásil Michal. „Mně se to taky nestalo,“ pohotově dodal Radek. „A co ten nákup v Tescu?“ zeptal se táta Zdeněk. „Ne, konkrétně u mých kluků ten problém není, od mala jsou ke sportu a určité zodpovědnosti vedeni. Ale všeobecně je s tou docházkou problém. Kluci se ale s postupem času naučili odmlouvat, ke všemu mají komentář. Snaží se mi vysvětlit, že to špatně neudělali, že je chyba jinde,“ podotkl a šibalsky se mrkl na oba syny.

„A po kom to mají?“ prohlásil děda František. „Asi po matce,“ usmál se Zdeněk.

Ten ovšem nesmí na lavičce zapomenout, že je trenérem, ale hlavně otcem obou mladíků. „Samozřejmě vím, že kdyby byli kluci zranění nebo nemocní, tak je na hřiště nebudu hnát na sílu. Oba jsou ale odlišní. Michal by hrál i s přeraženou nohou. A Radek? To je náš pan doktor, vždy si hned diagnostikuje své zranění a hned vyvozuje důsledky,“ protočil Zdeněk oči. „Pracuji na rehabilitaci, no,“ řekl Radek.

Radek s Michalem zatím děti nemají. A pokud se jim v budoucnu narodí kluci, mají o fotbalové angažmá postaráno. „U nás je to dané, budou to prostě kluci,“ vystřelil jasně Radek. „A budou hrát na piano,“ zasmál se Zdeněk. „Samozřejmě je budeme nabádat ke sportu jako takovému. A pokud by chtěli hrát fotbal v Dobkovicích, tak by to bylo jedině dobře,“ zamyslel se otec a trenér v jedné osobě.

Chybějící mládež je pro mnoho vesnických klubů kamenem úrazu. To samé se děje v Dobkovicích. „Nejsou prostě děti, zrovna Radek tady vedl sportovní kroužek. Máme tu tady takový projekt. Po mládežnických kategoriích se k nám hráči vrací. To je naše jediná cesta, máme tu řadu odchovanců, v tom jsme unikátní. Máme mladé mužstvo, máme třeba na deset let vystaráno. A pokud nám tady každý rok přibude jeden nebo dva mladí fotbalisté, tak je to cesta,“ připomněl Zdeněk.

Bez obce to nejde

„Všechno je o financích.V ostatních okresech to není, ale na Děčínsku musíte za chybějící mládež platit šestnáct tisíc. Nemít pochopení od obecního úřadu, kde je starostou bývalý fotbalista Michal Faltus, bylo by to tady s fotbalem hodně těžké,“ zamračil se předseda František. A že by se v Dobkovicích opět zrodil třeba žákovský tým? Na to zapomeňte.

„Není prostě kde brát, ales tímhle má problém skoro každý. My máme problém, že už jsme trochu dál do Děčína, děti nám třeba odchytávají Malšovice,“ zamyšleně řekl Zdeněk. Přesto se aktuálně o fotbal v Dobkovicích bát nemusíme.

„Je vidět, že tu máme místní kluky. Odráží se to třeba na dokopných a celkově účastí na podobných akcích. Jsme tu vlastně takový klub s rodinou pohodou,“ pyšně zdůraznil Zdeněk.

„Pro hráče jsme zařídili třídenní zájezd na Moravu, kde jsme odehráli dva přípravné zápasy a ochutnali nějaké to víno. Byli jsme také ve varnsdorfském pivovaru Kocour. Elán kluků je parádní, ale prostě ty finance jsou nejdůležitější. Třeba to, co tady za hubičku předvádí náš správce Pavel Hammer, je doslova k nezaplacení. To jsou přesně ti lidé, bez kterých by se ten fotbal dělal pěkně blbě. Bez fandovství a nadšení k tomu danému klubu by to nešlo. Chceme udržet krajskou soutěž, to už záleží na samotném týmu. Po sezóně nás čeká reorganizace, která ale vůbec nedává smysl,“ uzavřel vše předseda klubu František Štol.