Cestu k fotbalu měla komplikovanou. Ne snad, že by ho nesledovala, ale sama se aktivně věnovala jiným sportům. „Jako malá jsem dělala moderní gymnastiku. Pak jsem se přes tátu a bráchu dostala k basketbalu. Začínala jsem až v deváté třídě, ale hrála jsem do devětatřiceti,“ ohlédla se.

Basketbal se v Humpolci dostal na slepou kolej, oddíl víceméně skončil a pro Jirku Beránkovou se otevřela cesta k fotbalu. „Tehdejší funkcionáři Jirka Holoubek a Milan Kopic přišli původně za mým partnerem Pavlem. Ten je odmítl, protože fotbal není pro něj sport číslo jedna. Mně jejich nabídka zaujala, takže jsme se domluvili,“ líčila.

Lákavé to bylo i z toho důvodu, že syn Adam v tu chvíli kombinoval hraní fotbalu s basketbalem. „Začala jsem jezdit s nimi. Nejdříve s přípravkou a postupně jsem do toho pronikala,“ vysvětlila civilním povoláním učitelka tělocviku. Vedoucí družstva začala dělat nejprve u nejmladší kategorie a následně se posouvala. „Postupovala jsem s Adamem. Časem jsem se dostala k béčku a pak i k áčku. Bylo období, kdy jsem dělala vedoucí u obou týmů,“ naznačila, že roky většinu víkendů i všedních dní trávila na hřišti.

Syn Adam pevněji v prvním týmu Humpolce nezakotvil, Jitka Beránková ano. Spolupracovala už se čtyřmi trenéry, a to se v Humpolci na tomto postu persony moc nemění. „Začínala jsem u Jindřicha Březiny. Tehdy mu skončil vedoucí, kterého si přivedl z Jihlavy. Jezdila jsem na zápasy, takže mi to nabídl,“ popsala začátky u elitního týmu.

Následovaly dlouholeté štace vedle Josefa Sourala a později Jána Kubíka. Ani na jednoho nedá dopustit. „Nemohu říci, s kým se mi dělalo lépe. Každý je jiný, ale vycházeli jsme skvěle,“ odpověděla trochu diplomaticky, ale pak se přece jen pustila do rozdílů. „S Pepou jsme k sobě měli hodně blízko. S Jankem jsme se rok poznávali, ale pak se z nás stali velcí přátelé,“ doplnila.

V zimě k týmu nastoupil Lukáš Staněk, čtvrtý trenér, který chce mít Jitku Beránkovou po boku. Hráčů se v kabině za ty roky vystřídalo několik desítek. „Ráda vzpomínám na Tomáše Jeřábka. Je to sice rebel, ale zároveň osobnost. Hodně jsme si povídali a nejen o fotbale,“ svěřila se a pokračovala ve vyjmenování těch, kteří jí nejvíce přirostli k srdci: „Měla jsem ráda Tomáše Kellera, který byl neskutečně příjemný. Vzpomínám i na Davida Kotka, Martina Padrnose, Michala Černíka či Jirku Hese,“ ukončila na pár vteřin výčet a pak se k němu vrátila: „Zapomněla jsem na Davida Holoubka. To byl živel. Při cestách na zápasy bavil celý autobus, s Martinem Padrnosem a Michalem Černíkem se doplňovali,“ zmínila kouzlo současného trenéra mládežnické reprezentace.

Když hledá oblíbence, míří spíš o hezkou řádku let zpátky. Má to svůj důvod: „Byla jsem mladší, s hráči nás nedělilo tolik let. Když teď přijdu do kabiny, mohla bych být některým babičkou. Utíká to,“ přidala špetku nostalgie, ale pak vypíchla oblíbence i ze současného kádru. „Nejblíže mám k Radimu Dalíkovi. Je to chytrý kluk, který má humpolecký fotbal hodně pod kůží. V mých očích je neskutečný klubista,“ vysvětlila.

Radim Dalík je také známý šprýmař. A Jitka Beránková to s ním lehké nemá. „Pro něj jsem věčným terčem pro různé vtípky. Nenechá mě jednou projít kabinou, aby něco nezkusil,“ svěřila se. V žádné případě se ale nezlobí: „Sranda k fotbalu patří. Mám ji ráda,“ přitakala.

Jednou ale i Radim Dalík trochu přestřelil. Stalo se při zápase v Chotěboři, kam si Jitka Beránková kvůli fotodokumentaci přivezla tablet. Domů už jela bez něj. „Přišel první do kabiny a schoval mi ho nahoru do skříňky. Já ho tam pak zapomněla a přišla na to až doma. Hned jsem volala Pepovi Souralovi, který tam tehdy trénoval. Našel se, dobře to dopadlo,“ připomenula krušnou chvilku.

Radim Dalík to pak pořádně schytal a historka se stala legendární. „I kluci, kteří u toho tehdy nebyli, tenhle příběh znají. Neustále to někdo v kabině připomíná. Pořád slyším: Jitko, něco tu nenechej,“ zmínila odkaz už vousatého žertíku a dodala: „Férově musím říci, že si tyhle vtípky zasloužím. Pořád něco hledám. Telefon, klíče, brýle.“

Vtípky vrací, ale při jednom tématu je v hluboké defenzívě. Kvůli sešívanému srdci. „Většina kabiny fandí Spartě. Máme tu dost příznivců Bohemky, my slávisté jsme v menšině,“ svěřila se.