První sezona po sestupu z divize byla dobou stabilizace, druhá už úspěšným bojem o postup. Ždírec se v roce 2008 opět dostal na vrchol. I když to během jara bylo pořádné drama, nakonec Dekora svým soupeřům utekla a mohla podruhé v historii soutěže slavit.

„Zafungovala týmová chemie a důležité bylo, že ten cíl si dali sami hráči,“ vzpomíná trenér Richard Zeman na svou druhou štaci u Dekory.

V jeho případě šlo o symbolický návrat. Ve Ždírci totiž působil ještě před reorganizací soutěží. Po boku Romana Kučery s ním zažil postup z východočeského přeboru do divize i následný sestup na jaře 2002, během nějž skončil. Jako hlavní kouč se vrátil v roce 2006, kdy při sestupu už z moravskoslezské divize nahrazoval Josefa Kaufmanna s cílem stabilizovat tým v krajském přeboru. Po dvou letech z toho byl ovšem znovu postup.

Takže jste rozhodně nešel do neznámého prostředí…

Je to tak, klub jsem samozřejmě znal a měl přehled, co se v něm děje.

Přicházel jste na jaře 2006, kdy už byl po třech sezonách v divizi neodvratný sestup. S jakými cíli?

Vedení po mě chtělo, abych tým stabilizoval pro krajský přebor s tím, že to bude pro Ždírec dlouhodobě adekvátní soutěž. V první sezoně jsme skončili čtvrtí, čímž bylo splněno očekávání. Na druhou stranu to byla až moc poklidná sezona. Doma jsme sice hráli výborně, ale ven jsme jezdili na výlety, zkušenějším hráčům prostě chyběla motivace.

Jak to myslíte?

Ve Ždírci se do té doby vždycky hrálo o postup, nebo o záchranu. Najednou tady nebyl žádný z těchto konkrétních cílů. V pohodě, aniž bychom se nějak předřeli jsme stačili na horní polovinu krajského přeboru. Sami hráči přišli s tím, že je tehdejší situace nenutí k nějakým extra výkonům, tak jsme si řekli, že následující sezonu do toho šlápneme a budeme hrát o nejvyšší příčky.

Což se podařilo, soutěž jste vedli už po podzimu, ale během jara na přelomu dubna a května přišla krize, že?

Třikrát za sebou jsme prohráli, ztratili náskok a předběhly nás Hartvíkovice, které nás rovněž porazily a měly lepší vzájemné zápasy. Šlo o krizový moment, během kterého se ale potvrdila vyspělost mužstva v čele s Čalkovským, Romanem Marešem a dalšími. Zvedli jsme se a ve zbývajících devíti utkáních osmkrát vyhráli, naopak Hartvíkovice zkolabovaly a ztrácely.

Zmínil jste Čalkovského, což byl tou dobou asi nejlepší hráč soutěže, že?

Jeho standardky a tvorba hry rozhodovaly zápasy. Neměli jsme vyloženého kanonýra, který by dával góly jako na běžícím páse, o to víc jsme se museli soustředit na pevnou defenzivu. Na podzim brankář Havlíček, na jaře Šváb málo inkasovali. Bylo tam poměrně dost výsledků 1:0.

Nakonec byla rozhodujícím momentem přestřelka s Pelhřimovem, který jste v předposledním kole porazili 4:2 a mohli slavit…

Vybavuji si, že jsme měli mnohem větší motivaci, což rozhodlo.

Po následujícím solidním podzimu v divizi se v klubu rozhodli pro škrty, během zimy jste odešel a tým sestoupil, co se tehdy stalo?

Vyšel nám začátek a asi po čtyřech kolech jsme dokonce divizi vedli. Nakonec jsme končili podzim na nesestupové pozici, jenomže tehdy přišla ekonomická krize a předseda klubu oznámil, že se musí výrazně ponížit rozpočet, což nebude stačit na divizi ani v případě záchrany. Od nové sezony se zase měl hrát jen krajský přebor. Spokojit se s nižší soutěží vlastně popíralo už zmíněnou motivaci hráčů a já už u toho být nechtěl.

… a šel jste do Nového Města, své osudové štace…

To jsem se rozhodl až pak. Nicméně ve Ždírci se mi vždycky líbilo. Mají tam domácí prostředí, krásný stadionek, fajn lidi.

Ždírec v roce 2015 znovu postoupil do divize, pak hned sestoupil a od roku 2017 v ní znovu hraje doposud, znamená to, že už se podle vás stabilizoval?

Pamatuji doby, kdy byl ve východních Čechách v I. B třídě, ale klub poctivou a postupnou prací ušel kus cesty a dá se říct, že dnes už je to stabilní účastník divize. Trenér Martin Slavík tam v současné době odvádí dobrou práci, vybral si vhodné hráče.

Zmínil jste východní Čechy, kam asi Ždírec i historicky patří, vnímal jste tehdy v roce 2003 snahu, kdy se klub marně pokoušel o výjimku hrát české soutěže?

Tehdy si myslím, že to spíš byla taková symbolická snaha, protože řády to neumožňují. Je pravdou, že byli zvyklí hrát s jinými soupeři, velké derby bylo například s Hlinskem, ale je to téměř dvacet let a troufnu si říct, že už se v moravských soutěžích, potažmo na Vysočině usadili a na soupeře si zvykli. Mají derby se Žďárem, což je taky v podstatě soused. Teď je navíc v divizi hodně týmů z Vysočiny, s cestováním už to není tak náročné, jako dřív.