Náhradní činnost si našel. „Věnuji se rodině, mám dvě malé děti. Pracuji kolem baráku. Víkendy jsou ale divné, prázdné. Pro mě je tato doba velkou změnou životního stylu,“ přiznává.

Absenci zápasů a tréninků si nahrazuje jiným způsobem. Fotbal prostě potřebuje. „Snažím se vzdělávat. Studuji mládežnickou profilicenci, příští rok v prosinci dělám závěrečné zkoušky. Koukám na všechny možné fotbaly. Začal jsem sledovat zápasy druhých lig ve Španělsku a Francii,“ ujišťuje, že míč vidí hodně často.

Pavla Bendu ale současný stav trápí. Ani ne tak kvůli sobě, nýbrž pro to, jak se doba podepisuje na mladých sportovcích. Bojí se, že děti ztratí chuť do pohybu. „Strach o své svěřence nemám, pracuji s těmi nejlepšími po fotbalové stránce i v nastavení. Všichni tam chtějí být fotbalisté. Vnímám ale problémy malých klubů,“ vysvětluje.

Tam je podle něj situace vážná. „Jsem v kontaktu s trenéry a slyším, že počítají s tím, že jim tři čtyři hráči v každé kategorii skončí. To je smutné zjištění,“ přiznává obavy o budoucnost fotbalu.

Kde hledat příčiny tohoto stavu? Ne v dětech, nýbrž v době. „Místo abychom děti podnítili k pohybu, tak podporujeme v sezení u počítače. Když vidím, jak se vyhlašuje esportovec roku, přijde mi to až za hranou,“ zlobí ho.

Řešení by hledal v zahraničí. „Inspirujeme se tam z hlediska opatření, ale nevidíme to, jak to mají se sportováním mládeže. Třeba v Nizozemsku amatéři sice nehrají, ale mládež do devatenácti let sportuje bez omezení, jen nejsou k dispozici šatny a sprchy,“ dává příklad Pavel Benda.

Podle jeho názoru si začínáme ubližovat. Děti ke sportování nepodněcujeme, ale odháníme je od něj. „Bohužel doba je taková. Teď děti už nechtějí být sportovci, ale jejich vzorem jsou youtubeři a esportovci. To není dobře a musíme na to doplatit,“ předpovídá.