Napadlo vás někdy, když jste byl žáček nebo dorostenec, že z vás později může být trenér? Měl jste ten sen?
Fotbal byl pro mě alfou a omegou už od dětství, takže jsem moc stál o to, abych byl co nejvíce ve sportovním prostředí. O trenérské činnosti jsem ale nepřemýšlel. To přišlo až v době, kdy jsem hrál za první tým.
Byl jste jako mladý hráč tím, kdo autoritu trenéra respektoval? Nedělal jste potíže?
Moje generace je vychována v době, kdy se autority respektovaly. Měli jsme to tak ve škole i ve sportu. Bokem jsme občas reptali, ale neexistovalo, že bychom to dělali při tréninku. Tam jsme si museli všechno odpracovat. Později, to už jsem byl v dospělém týmu, jsem občas cítil potřebu s trenéry leccos řešit. Někdy to bylo na místě, některé věci byly zbytečné. To musím uznat. Teď už se ale na tehdejší potíže dívám okem trenéra.
Jeden z vašich bývalých trenérů Václav Vokůrka mi vyprávěl, že Pavel Regásek směřoval do role kouče už v letech, kdy byl v Pelhřimově hráčem. Prý si dělal poznámky o trénincích, zajímal se o metody. Byl jste stejný?
O Pavlovi to vím, byl jeden z mála. Já to měl jinak. Končil jsem hráčskou dráhu v Žirovnici, kde jsem mě trénoval Leoš Mitas. Vzhledem k tomu, že jsme spolu hrávali, měli jsme k sobě blízko. Když dostal nabídku z Pelhřimova, oslovil mě, zda bych mu nechtěl dělat asistenta. Tři dny jsem o tom přemýšlel, pak jsem na to kývl.
Po Leoši Mitasovi jste tým později převzal.
Ne sám. Nejdříve jsem spolupracoval s Radkem Klapem, později se k nám přidal Tomáš Jeřábek.
Jaké je to pracovat jako trenér s hráči, se kterými jste hrával? To jste poznal právě v Pelhřimově.
Přišel jsem do toho ze dne na den, proto jsem nějaký odstup neměl. Leoš plnil tu pravou funkci trenéra, já byl v té době spíše jako prostředník. Kluci toho nezneužívali, zásadní problém jsme neřešili. V té době jsme měli jiné potíže. Nedařilo se nám tým doplnit, kádr se postupně oslaboval a divizi jsme nezachránili.
Posléze přišla změna profesní. Skončil jste po dlouhých letech v obchodě se sportovním zbožím a stal se z vás okresní trenér mládeže pod hlavičkou asociace. Jak se to seběhlo?
Bylo to opět skoro ze dne na den. Oslovil mě Milan Reich jako sekretář okresního svazu, pak se k tomu přidal i předseda Václav Masopust. Navrhli mě na krajský fotbalový svaz, který to schvaloval. Přiznám se, že jsem váhal. Šel jsem do neznáma, v obchodě jsem byl spokojený a jak jste řekl, byl jsem tam roky.
Nejste jen trenérem pod hlavičkou asociace.
Ano. Mám, dá se říci, dva půlúvazky. Ten druhý mám s pelhřimovským klubem, za který řeším organizační věci a administrativu.
Pojďme se bavit o trenérské práci pro svaz. Co přesně máte na starosti?
Směrem ke klubům mám za úkol pomáhat s metodikou u mládeže. Zajišťuji ukázkové tréninky, podílím se na školení trenérů nižších tříd. Pokud o to kluby stojí, pomáhám i se zajištěním materiálového vybavení, náborovými akcemi. Patří k tomu i vedení okresních výběrů. Druhou rovinou je práce pro školy. Týká se hlavně dětí na prvním stupni, mým úkolem je nabízet trochu jinou formu tělocviku.
Jak na nabízenou pomocnou ruku reagují kluby. Mají zájem o spolupráci?
Je to různé. Jsou kluby, se kterými je skvělá spolupráce. Opakovaně si mě zvou na tréninky. Pak jsou takové, kde jsem byl jednou. Do poslední skupiny spadají ty, které zájem nemají. Je to na klubech, zda tuto službu využít chtějí či ne. Za sebe chci říci, že mým cílem není diktovat, jak by se to mělo dělat, spíš nabízím variantu. Byl bych rád, aby se do spolupráce zapojila alespoň polovina klubů z okresu. V tuto chvíli je to tak třetina.
Jaký je zájem škol o tělocviky?
Školy mají zájem velký. Byl už jsem na nějakých osmdesáti procentech z nich a ozývají se opakovaně. V září jsem byl obden na jiné škole. Za to jsem moc rád.
Změnily se děti hodně od dob vašich školních let?
Teď je hodně znát, kdo sportuje a kdo ne. Jsou větší rozdíly než za nás. My jsme byli zvyklí být neustále venku, hýbali jsme se více. Řada dětí teď má jediný pohyb o tělocviku. Na druhou stranu se mi líbí, že když něco na školách děláme, zájem je. Děti se chtějí hýbat, to mě těší. Myslím si ale, že potřebují větší podporu od dospělých.
