Proto překvapí, když rozhovor na hřišti odmítne. „Už ani nemám klíče od kabin. Dali jsme tam nové dveře a já už si klíče nevzal,“ šokuje. S klubem se ale nerozešel, jen trochu ustoupil do pozadí. „O odcházení se nejedná. Jen už nejsem tak aktivní jako v minulosti. Pořád ale zajišťuji servis pro bufet. Starám se o to, aby byly vyprané dresy. Jsem rád, že mi ubylo starostí kolem áčka. Na podzim jsme angažovali nové trenéry Jirku Musila s Robertem Pozníkem. Dělají to dobře,“ těší ho.
V klubu stále hrají oba vaši synové. Předpokládám, že i vy jste v Košeticích začínal v roli hráče. Je to tak?
Pocházím z Arneštovic. Za žáky jsem hrál v Hořepníku, do Košetic jsem přišel až jako dorostenec. Hrál jsem tu až do čtyřiceti. S výjimkou dvou let, kdy jsem si na bétřídu odskočil zpátky do Hořepníku.
V Košeticích se v tu dobu tak vysoké soutěže nehrály. O bétřídě jste si mohli nechat jen zdát.
Většinou se tady hrála třetí třída nebo okresní přebor. Chvíli tu pod hlavičkou našeho klubu působil Maraton. Ten se do bétřídy dostal, ale hrál ji už v Pelhřimově.
Jako funkcionář jste tedy začínal ve třetí třídě. Čím to, že přišly roky vzestupu?
V Pelhřimově v tu dobu končili kluci v béčku. S Vaškem Krejčím, Radkem Pechem nebo Honzou Maršíkem jsem se znal. Slovo dalo slovo, šli k nám hrát. To byla první generace hráčů, která spolupráci s Pelhřimovem odstartovala. Po nich přišli Jarda Mareš, Petr Zajíček a pak už vrstevníci mých kluků. Z dorostu se tam do áčka nedostali, tak byli za tu možnost rádi. To byl případ Radka Mazance či Marka Dvořáka.
To už jste hráli okresní přebor a pošilhávali po postupu do bétřídy. Byly krajské soutěže vaším cílem?
Byli jme přesvědčeni, že na to tým má. Několik let hrál v okrese špičku. Také jsme ale věděli, že s tehdejším stavem hřiště se do vyšší soutěže pustit nemůžeme. Proto jsme sehnali dotace, začali s rekonstrukcí. Na sezonu jsme si odskočili do Hořepníku, po návratu se nám to hned postoupit nepovedlo, ale další rok už to vyšlo. To už byl u týmu jako trenér Luděk Řezníček.
Postoupili jste v roce 2011. Bétřída se tu nikdy předtím nehrála?
Ne. Pro klub to byl historický okamžik.
Dá se říci, že tím začalo desetiletí snů. Nezůstalo jen u jednoho postupu.
Nebylo to tak jednoduché. Třetí rok v bétřídě jsem to musel vést já, byli jsme bez trenéra. Zachraňovali jsme se doslova na poslední chvíli. Bylo to vyloženě na hraně, mohlo se to zlomit zpátky do okresu. Nestalo se a pak přišel asi nejdůležitější moment pro košetický fotbal.
Tím momentem bylo angažování trenéra Jiřího Cerhana?
Ano. V létě 2014 přišel za mnou do práce. Bylo týden před začátkem sezony. Zeptal se, jestli nepotřebujeme trenéra.
Počítám, že jste byl v šoku? Vždyť Jiří Cerhan pár let před tím pomohl Pelhřimovu do divize.
Že jsem byl překvapený, je slabé slovo. Jirku jsem měl za pana trenéra, velkou osobnost. V životě by mě nenapadlo, že by chtěl jít k nám. Přišel s tím, že má kousek od Košetic chatu. Skončil v Pelhřimově s myšlenkou, že už chce být bez fotbalu, ale po nějaké době zjistil, že to bez něj nevydrží. Popovídali jsme si, dojeli v sobotu na přátelák do Hořepníka. Poločas to ještě vydržel, ale o přestávce jsme šli do kabiny, kde řekl pár slov. Všichni jsme hned věděli, že to bude fungovat.
Čím to, že byl trenér Cerhan tak úspěšný?
Dokázal z kluků dostat maximum. Přivedl si dva hráče a s týmem, který hrál o záchranu v bétřídě druhý rok udělal postup. Prostě trénovat uměl.
Nepostoupil jen do átřídy. Rok na to jste vybojovali i krajský přebor…
Odvedl kus dobré práce. Pár kluků sice přišlo, ale tým jsme nijak výrazně neposilovali.
V krajském přeboru už nepokračoval. Překvapilo vás, když po postupu přišel s tím, že odchází trénovat do Kamenice nad Lipou?
Byl to šok. V tu chvíli jsem z toho byl smutný. Myslel jsem si, že tu vydrží déle. Pak jsme si sedli a musím říci, že jsem ho pochopil.
Co bylo důvodem odchodu?
Podmínky pro trénování. V Kamenici měl možnost mít sedmnáct až dvacet hráčů třikrát týdně na tréninku. K tomu v zimě umělou trávu v areálu. U nás se trénovalo jen v pátek, většina kluků je přes týden mimo Košetice. Zimní přípravu jsme měli ve školní tělocvičně, jinak se běhalo nebo hrály zápasy.
Když jsem se s ním tehdy bavil, říkal, že Košetice dosáhly svého stropu. Shodneme se, že se trefil?
Jirka říkal i mně, že první rok to uhrajeme, ale další sestoupíme. V tomhle měl naprostou pravdu. Chvíli jsme ještě žili z toho, co kluci natrénovali pod ním. Zima první sezony v kraji už byla slabší. Netrénovalo se tolik, tým jsme nedokázali posílit. Pelhřimov měl v tu dobu nedostatek hráčů. Zkoušeli jsme se obrátit na Vlašim. Tam by možnost byla, ale to bylo o úplně jiných penězích.
Sestup z přeboru byla tedy logická věc?
Ano. Pro kluky to bylo v jistém slova smyslu i vysvobození. S výjimkou Bystřice, která nám dala snad devítku, nás sice nikdo vyloženě nepřehrál, ale jen na bojovnosti už to stavět nešlo. Doplatili jsme na to, že jsme neměli vyloženého střelce. Byli jsme na hraně možností týmu. Dál už jsme se vlastními silami dostat nemohli.
Teď jste zpátky v átřídě. Je to pro Košetice ideální soutěž?
Pokud tu bude takto poskládaný tým, pak ano. Kluci si zahrají, budou víc vyhrávat. Jsem přesvědčený, že máme na to útočit na špici tabulky. Letošní zimní příprava to potvrdila. Škoda, že na jaro už nedošlo. Hlavně mladým klukům se začalo dařit, gólový byl Štyx.
V jedné věci jste krajský přebor uhráli v pohodě. Možná i postoupili do divize. Myslím tím skvělými fanoušky.
Ti mě těší ze všeho nejvíc. Všichni hrajeme nebo děláme fotbal pro lidi. Naši fanoušci mají momentálně zvuk po celé Vysočině. Co dokáží, je neskutečné. V kraji s námi jezdil autobus lidí a bylo jedno, jestli jsme vyhrávali nebo prohrávali. Takovou podporu nemá nikdo.
