Místní Sokol tak pod vedením zkušeného a náročného trenéra Lubomíra Venhody završil na jaře 2019 malý fotbalový zázrak – takřka stejný tým totiž před jeho příchodem se jen horko těžko zachraňoval v 1. A třídě. „Loni slavil klub čtyřicetileté výročí založení, takže je fajn, že k tomu přispěl i postup do krajského přeboru,“ usmívá se Venhoda.

Vzpomínky na historicky největší klubový úspěch jsou prakticky ještě čerstvé. Co si při nich nejdříve vybavíte?
Zrovna jsem vyplňoval formulář ke Sčítání lidu, domů a bytů. Šebkovice mají čtyři sta osmdesát obyvatel, takže to hovoří za vše. Byl to obrovský úspěch, který nemá jen tak obdoby. O to více mě těší, že jsem rodák ze Šebkovic.

Jak jste se vůbec dostal jako trenér do Šebkovic?
Mám tady chalupu, jednou jsme se sešli a slovo dalo slovo. Nic se nezměnilo, akorát hlavním důvodem sem jezdit se stal fotbal. (smích)

Vy jste k týmu nastoupil v létě 2018. Předpokládám, že tým postupové ambice neměl…?
To určitě ne. Jaro bylo v klubu špatné, tým se nescházel v kompletním složení. Chyběli zejména zkušenější hráči, takže jsem k týmu nastoupil s cílem konsolidovat ho. Kluci ale hned dostali do fotbalu obrovskou chuť, měli velkou motivaci. Že to bude stačit na postup do krajského přeboru? To nikoho samozřejmě nenapadlo.

Na veřejnosti se šuškalo, že tým neměl ten správný řád. Co vy na to?
Samozřejmě všechno musí mít svůj řád. To já jsem hned od začátku vyžadoval. Všichni musí být na stejné lodi, na stejné cestě. To je základ, tréninkem začínaje, zápasy konče. V hráčích se musí probudit poctivost a zodpovědnost k týmu. Jiná cesta opravdu není. Nemůže to ale být jen formou represí, důležitá je chuť a nasazení. Disciplína přišla s tím.

To bývá spíše u větších klubů. Úspěchů dosáhla celá řada jiných malých obcí, ale s vlastními zdroji jen málokterá. Je tohle na tom úspěchu pro vás to nejcennější?
Určitě, v týmu jsou hráči naši, případně z okolních vesnic. Zapracovali jsme některé mladé hráče, kteří prošli FŠ Třebíč. V Šebkovicích to musí fungovat na této bázi. Nemáme na nákupy, důležitá je parta. Kluci chodí na brigády, musí klubem žít. To všechno je bez nároku na finanční odměnu.

Sezonu jste tehdy začali porážkou v Budišově, ale pak přišla šňůra sedmi výher. Berete to jako největší milník kariéry?
Úspěšné série jsem zažil také ve Vladislavi při postupech z okresního přeboru až do 1. A třídy, ale tohle nejde srovnat. To byl základ úspěchu.

Právě váš tým byl založený na disciplíně a velmi dobré defenzivě. Souhlasíte?
My jsme to museli tak postavit. Máme vyrovnané brankářské duo Kuba, Klubal, který znal přebor z Jaroměřic. Před nimi jsou kluci Karáskové a Štěpán Dvořák. Zkušení a poctiví kluci. Gólů jsme dostávali málo a skoro vždycky nějaký dali, to byl základ.

Dostali jste se s průměrem pod jednu inkasovanou branku na zápas. Nestraší vás ale Kouty, které vám jich daly dohromady deset?
Na to samozřejmě nemůžu zapomenout.

Neberete to zpětně, jako že to byla výstraha před postupem do krajského přeboru?
Spíš bych řekl, že to zrovna byly slabší chvilky. Nějakou spojitost bych v tom nehledal. V Koutech jsme prohráli tehdy na podzim 3:5, když jsme byli oslabení v defenzivě a Miloš Neumann toho dokázal hattrickem využít. Na jaře to pak byl doma největší průšvih, ale to bylo tak nějak už v době oslav… (smích)

Jaké vlastně byly? Trochu to nasvědčuje série tří porážek, že?
Byly velkolepé. Můžu dát jeden příklad. My máme výborné fanoušky, kteří s námi jezdí na zápasy. Ale to platí i o B-týmu. Zrovna hrálo v Koněšíně a viděli, že tam mají takovou pěknou dřevěnou tribunu. Do týdne sehnali materiál, za další týden byly hranoly a do měsíce stála tribuna.

Ještě se vraťme k soupeřům. Za jednoho z favoritů byly označovány Dukovany, které jste dvakrát porazili. Byla to pádná odpověď, kdo byl nejlepší?
V Dukovanech mají výborné zázemí, dokážou sehnat skvělé fotbalisty, za všechny bych zmínil třeba Iva Koníře. Nemyslím si ale, že byly tehdy před sezonou největším favoritem.

Zmiňoval jste pilíře v defenzivě, kdo byl naopak tahounem vepředu?
Jsme tým, který vždy musel góly rozložit mezi sebe. Nemáme střelce, jako je třeba Miloš Neumann nebo další. Jedno jméno ale zmínit musím. Milan Novotný, který prošel mládežnickými výběry v Jihlavě, byl naším klíčovým hráčem v důležitých okamžicích. Dával góly v momentech, když to mužstvo potřebovalo, když se takzvaně lámal chleba. Samozřejmě po postupu to měl podstatně těžší.

Co znamená postup do přeboru pro Šebkovice?
Kluci se setkali s novým fotbalem. Přebor je podstatně fotbalovější soutěž než 1. A třída, to poznali hned. My právě v defenzivě držíme často krok, ale problém máme se střílením gólů. Máme ale výhodu, že nad týmem není takový tlak. Dá se říct, že jsme tady na návštěvě. Nejdůležitější bude zabudovat do týmu mladé hráče. Mají potenciál, musí získat zkušenosti. Hráči jako Tomáš Kotačka a další mají budoucnost, to je pro klub dobře.

Možná se podruhé za sebou zachráníte, aniž by soutěž skončila. Co tomu říkáte?
Už to tak vypadá. Dohrát byť jen půlku soutěže se jeví jako obrovský problém. To je samozřejmě pro fotbal špatně. Řada hráčů, a to myslím teď celkově, zapomněla na klasický režim tréninků a víkendových zápasů. V podstatě budeme začínat od nuly, těmi nejzákladnějšími prvky. A to ani nezdůrazňuju, že budou muset najít novou motivaci. Zvláště u starších hráčů po zraněních to bude těžké.


Načítám tabulku …