Tragický příběh Češky Helgy, která přivede na svět dcerku, jež vznikla z vášnivé lásky mladé ženy k baltskému šlechtici bojujícímu na straně nacistického Německa, je zasazený do prostředí divoké přírody moravských hor. Ve skutečnosti jej ale filmaři natáčeli z velké části v libereckém regionu.
Točilo se například na hlavním vlakovém nádraží v Liberci, na nádraží v Karlově, které si dodnes zachovalo ducha i vizáž dobové stanice. Za snímky drsné přírody vyjeli i do Jizerských hor a mnoho scén obehrávajících se ve vesnickém prostředí natočili v obci Kryštofovo Údolí. Značná část příběhu je ovšem zasazena do prostředí německého lazaretu, kam převezou raněného vojáka Arna a Helga mu tam svou péčí a starostlivostí zachrání život. V lazaret pro raněné vojáky se proměnilo někdejší Wolkerovo plicní sanatorium v Liberci, které stojí kousíček nad městem a coby kamenem dohodil od zdejší oblíbené rozhledny a výletní restaurace Liberecké výšiny.
Ve filmu si tehdy zahrálo poměrně dost Liberečanů a lidí z okolí, nejčastěji v komparzu a měli i svoje takzvané štěky. Roli zloducha v německé uniformě se zuřivým psem si střihl i Jiří Kolář z Liberce a jeho tehdejší pes Ben.
„Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Asi půl roku před začátkem natáčení jsem jednou měl telefon do kynologického klubu. Volali filmaři, že chtějí natáčet v srpnu film a potřebovali by někoho se psem a pokud možno nějakým drsnějším,“ vzpomíná Kolář. V té době byl nejenom vedoucím kynologického klubu, ale také policistou psovodem. Měl dva soukromé psy a jednoho služebního, všechny plemene německý ovčák, které zrovna filmaři do snímku hledali. Nabídl se jim tedy sám a dal jim na vybranou ze všech svých tří čtyřnohých parťáků. Z nich vyhrál jasně služební Ben, který se do filmu z války náramně hodil, protože byl typickým představitelem svého plemene. A o jeho dostatečné tvrdosti nebylo ani řeči, neboť policejní ovčák Ben byl v té době doslova postrachem fanoušků z mnoha fotbalových klubů i výtržníků široko daleko.
„Dlouho se nikdo neozýval a pak najednou na jaře telefon a že se máme dostavit na 17 hodinu večerní k Wolkerovu sanatoriu,“ vypráví Kolář. Oblékl se tak, aby co nejvíce zapadl do dějové doby a vyrazil na místo i se psem. To, že si filmaři vyžádali k natáčení drsného psa, z Jiřího Koláře udělalo tak trochu sólistu. Většinou stáli trochu bokem nebo se přesouvali vlastním autem, protože Beník se s ostatními moc přátelit nechtěl. Málem doslova sežral při natáčení jedné ze scén například herečku Simonu Stašovou, ale při opakovaném natáčení se všechno povedlo na jedničku. „Dokonce jsem říkal i jednu větu: Vypadněte nebo na vás pustím psa,“ směje se Kolář.
Vzpomíná na spoustu skečů ze zákulisí natáčení. Točilo se třeba celou noc a herci se přitom posilňovali alkoholem, což přinášelo veselé i méně veselé scénky. Když například při scéně, kdy měla být do země spouštěna rakev s ostatky Arna, do vykopané díry na rakev spadl Igor Bareš. Vybavuje si i v zákulisí věčně pobíhající Vilmu Cibulkovou v podprsence nebo to, jak si dlouze vyprávěl s hercem Vladimírem Dlouhým, kterého nesmírně zajímali psy a který chodil upíjet pivo z lahve schované za náhrobkem.
„Vzpomínám na to rád, zejména na příležitost setkat se s takovými skvělými herci, jakými byli a jsou Vladimír Dlouhý, Jiří Lábus, Martin Huba, Ondřej Vetchý, Igor Bareš, Vilma Cibulková i tehdy mladinká Ester Geislerová,“ vyjmenovává Kolář. A jestli se svým účinkováním ve filmu Krev zmizelého stal místní hvězdou? „Já rozhodně ne. To spíš Beník. Všichni kolegové mi pak hlásili, že se byli podívat v kině na Beníka a moc mu to šlo,“ dodává Kolář.
Wolkerovo sanatorium je možná nejzajímavějším místem ze všech natáčecích lokalit, které si tvůrci dramatu vybrali. Samo o sobě má totiž přitažlivý příběh. Jako letní sídlo pro rodinu továrníků Liebiegů jej v letech 1901 – 1906 navrhl a nechal postavit architekt Jacobs Schmeissner. Rodina si užívala Lesní vilu i její okolní zahradu několik let, až do smrti Heinricha Liebiega. Ten ji ještě za svého života odkázal svým opatrovnicím a po jejich smrti měla připadnout městu pro sociální účely. To ji v roce 1920 darovalo nemocenské pokladně, která zde zřídila zotavovnu. Fungovala tam až do roku 1935. Za 2. světové války tu sídlilo župní školící středisko NSDAP. Po válce se vila změnila na Wolkerovo plicní sanatorium a od roku 1964 sloužila jako dětská psychiatrická léčebna. Do příběhu sanatoria je v roce 1966 zapsala i vražda, která zůstává vlastně neobjasněna. O život tehdy přišla čtyřiatřicetiletá Soňa Kučerová, zdravotní sestra tohoto sanatoria, která byla nalezena ubodaná v libereckých lesích nedaleko Wolkerova sanatoria. Vrah jí nejspíš překvapil osamocenou při procházce.
„Kriminalisté vyslechli několik náhodných svědků, kteří Kučerovou při jejím výletu spatřili. Nejdříve samotnou poblíž Strážního buku, poté stoupala lyžařskou sjezdovkou. To už ji svědci viděli ve společnosti neznámého mladíka. Svědci uvedli, že oba kráčeli do Rudolfova a pak společně stoupali zpět k Liberci. Pak je již nikdo nespatřil,“ popsal Miloslav Nevrlý v Knize o Jizerských horách.
Podezřelým byl tehdy Bohuslav F., který měl více škraloupů. V roce 1968 po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. On však uprchl do zahraničí a při přechodu francouzsko – španělské hranice ho lapili pohraničníci. Při výslechu na stanici ztratil nervy a hodil mezi policisty granát, ti kteří přežili jej prostříleli ze samopalů. On však díky péči španělských jeptišek ve vězeňské nemocnici jako zázrakem přežil, ale navždy zmrzačený. V dopisech se k nějakým vraždám v Československu přiznal, ale nikdy nebyl konkrétní. Žádal, aby se mohl vrátit zpět do Československa, ale policie si pro něj nikdy nepřijela. Kdo byl vrahem sestřičky z Wolkerova sanatoria se tak nikdy zřejmě už nedozvíme.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
