"Někteří klienti nám volají několikrát denně, protože jsou ve velkém stresu a potřebují si popovídat. Potřebují uklidnit a cítit jistotu,“ říká koordinátorka Dobrovolnického centra Slunečnice Doubravka Dostálová, která má nyní na starosti především pomoc starším lidem.

Pod Dobrovolnickým centrem Slunečnice jste nedávno rozjeli pomoc pro seniory v Děčíně. Bylo náročnější sehnat ty, kteří pomáhají, nebo ty, kterým je potřeba pomoci?
Sehnat pomocníky problém nebyl. Od chvíle, kdy magistrát zveřejnil, že se mají zájemci ozvat Slunečnici, se nám přihlásilo hrozně moc lidí a pořád se hlásí noví. Na začátku byl problém v tom, že jsme měli připravené dobrovolníky, ale senioři o možnosti využít této pomoci nevěděli. S magistrátem jsme proto rozjeli letáčkovou kampaň. Takže už se to rozjíždí a denně mi volají tři noví klienti.

Jak je můžete oslovit?
Rozjíždíme to především přes ty plakáty od města, které roznesli po celém městě skauti. Volají nám také děti seniorů, kteří bydlí mimo a nemohou tu pomoc zařídit přímo.

S čím pomáháte?
Je toho víc. Primárně jim zajišťujeme nákupy a rozvážíme obědy. To mají na starosti především křešičtí hasiči. Nabaluje se ale na to spousta věcí, které senioři potřebují. Buď s něčím poradit, na což máme právnickou podporu, se kterou takové věci konzultujeme, protože na všechny otázky neznáme odpovědi. Nebo zajistit akutní platby, což je pro některé seniory také problém. Nyní máme seniorku, kterou pravidelně dovážíme na lékařská vyšetření, aby nemusela jezdit autobusy. Pomáháme seniorům s vyzvedáváním věcí na poště, venčíme jim psy nebo s nimi chodíme na veterinu. Někteří klienti nám volají několikrát denně, protože jsou ve velkém stresu a potřebují si popovídat. Potřebují uklidnit a cítit jistotu.

Setkali jste se s nějakou negativní reakcí?
Minimálně, drtivá většina lidí nám vyjde vstříc. Občas se to stane, třeba v nějaké ordinaci, kde potřebujeme vyzvednout erecept pro klienty. Někdy je složitější, aby nám to lékaři poskytli, protože to normálně nedělají. Ale protože toho nyní mají také hodně, tak to chápu.

Jak vás poznají?
Nemáme sice pro dobrovolníky průkazky, ale všichni mají dobrovolnická trička. Takže se nikdo nemusí bát, že si pustí někoho k sobě domů. Navíc se snažíme, aby klienti vždy znali příjmení alespoň jednoho člena dobrovolnické hlídky, která k němu jede. Vždy jsme domluvení, kdy k nim dorazí, předají si doklady třeba za nákupy nebo za léky.

Doubravka Dostálová (21)
Absolventka děčínské střední zdravotnické školy, obor sociální péče. Koordinátorka dobrovolnické pomoci Dobrovolnické centra Slunečnice. Nyní se zaměřuje především na pomoc seniorům.

S kým koordinujete svou práci?
Především s městem. Jsme členy krizové štábu, společně s Centrem sociálních služeb a Českým červeným křížem a společně se domlouváme na tom, co je potřeba. Funguje to tak, že zájemci o pomoc zavolají na magistrát a ten je pak směruje na nás nebo ostatní členy. My máme na starosti dobrovolníky, které následně distribuujeme dál.

Je možné nějak spočítat, kolik toho dobrovolníci udělali?
Jen za březen uběhali 90 hodin. V to se ale počítají jen cesty k jednotlivým klientům. Do toho vůbec není započítaná práce lidí nosících k nám roušky, které nyní začínáme rozvážet i do ordinací. Nebo kancelářská práce, bez které se to neobejde. Na té jsme ze začátku pracovali okolo dvanácti hodin denně, než se to rozběhlo.

Musí být dobrovolníci plnoletí?
Pokud by nebyli, museli bychom mít potvrzení od rodičů, že mohou jako dobrovolníci pracovat. Taková situace ale zatím nenastala, všichni naši dobrovolníci včetně skautů jsou plnoletí.

Kolik lidí se dnes na pomoci podílí?
V terénu máme dvacet lidí a v záloze jich je dalších dvacet. To je počet, který prozatím stačí.
V posledních týdnech je ochota lidí pomáhat neuvěřitelná.

Je to tak vždycky?
Pokaždé, když se dostaneme do nějakých problémů, tak mají lidé tu ochotu mnohem větší. Dobrovolnickou činnost děláme i normálně, kdy se dobrovolnictví snažíme rozšiřovat především mezi studenty na středních školách. Není jich ale nijak extrémně hodně. Současná vlna pomoci, která se nedávno rozjela, je opravdu velká.

Kromě pomoci pro seniory nyní hledáte dobrovolníky i do kavárny. I tam je potřeba pomoci?
Protože zatím pro všechny dobrovolníky nemáme klientelu, tak jsme si řekli, že v naší kavárně na zámku je potřeba spoustu věcí udělat a dobrovolníci by nám mohli pomoci i tímto způsobem. Téměř okamžitě po výzvě se nám ozval manažer děčínského hokejového klubu Honza Havlíček a nabídl nám pomoc hokejistů.

Můžete se nyní věnovat standardní dobrovolnické činnosti, kterou dělá Slunečnice, tedy pomoci zdravotně postiženým?
Vůbec ne. Činnost Slunečnice je pozastavena, funguje pouze sociální firma a dobrovolnické centrum, které má nyní ale úplně jinou náplň. Tam, kam jsme dříve vysílali dobrovolníky, tam nyní chodit nemůžeme. Takže vše směřujeme na seniory, kteří nejsou při standardním fungování Slunečnice naší primární zájmovou skupinou.

Kdo se nyní stará o vaše běžné klienty, když vy nemůžete?
Protože nesmíme být ve Slunečnici, ale zároveň se jedná o klíčové asistenty, kontaktují je z domova, kontrolují je, povídají si s nimi. Sociální trénink realizují po internetu nebo telefonicky. Volají klientům i několikrát denně, protože pro ně je to velmi náročné. Mají strach, jsou zavření doma a vůbec nevycházejí ven. Navíc nemají zájmy jako zdraví lidé. Slunečnice nebo Domino jsou místa, kde mohou dělat něco jiného, protože oni nemají nápady nebo zájmy. A tak čekají na pomoc jiných.

Vy jste dobrovolníkem řadu let. Proč by to člověk měl dělat?
Určitě jde o dobrý pocit, který z toho má. Když dělám nábory na školách, tak se jich ptám, jestli si dokáží za uplynulý týden vzpomenout na jeden den, kdy by si mohli říct, že udělali něco, co má smysl. Smysl má samozřejmě i jít s kamarádem ven. Ale myslím něco, co má hlubší smysl. A to podle mne dobrovolnictví má. Zároveň je to skvělá příležitost pro získání zkušeností, které se mohou lidem v životě hodit. Dnes například i personalisté přihlížejí k tomu, zda uchazeč o zaměstnání vykonává nějakou dobrovolnickou roli. Pozitivní body to může také přinést studentům, hlásícím se na vysoké školy.

Co vás k tomu přivedlo?
Pro mne to byla vlastně přirozenost, protože maminka založila Slunečnici. Já jsem v ní byla úplně od malička, takže jsem v ní jen začala být dobrovolníkem i papírově, když to můj věk umožnil.