„Takhle se mi vybavuje okamžik z noci, kdy jsem jako paliativní sestra poprvé doprovázela umírajícího. Jsem vděčná, že právě tohle byla první zkušenost v mé nové roli. Dcera a syn dopřáli své mamince ideální podmínky k pokojnému odchodu,“ vrací se k intenzivnímu prožitku vedoucí Domácí hospicové péče Iris Jana Edrová. S rodinou zůstala do poslední chvíle. Poté se vypravila pro lékařku a do další domácnosti, kde také zrovna skonala nemocná žena. Zpět k paní Libuši se s doktorkou vrátily o dvě a půl hodiny později.

„Mně se nejsilněji z celé noci vryl do paměti moment, kdy nám sestřička povídá ‚Teď běžte za maminkou‘. Naznačuje nám, že nastal její čas. Jsem tak ráda, že tu s námi Jana celý večer byla. Smrt se často ohlásí tím, že nemocný začne chrčet. V tu chvíli bychom si byli bývali nevěděli rady, chtěli jsme mamce jakkoli ulevit, ale ono to vlastně už nešlo. Nevím, jak bychom to sami vydrželi, ale díky přítomnosti sestřičky jsme tu mohli sedět, mluvit o čemkoli a hlavně zůstat klidní,“ vypráví Zuzana Veithová. Bratrova pomoc a podpora dobrých přátel i hospicového týmu Oblastní charity Pelhřimov jí dodala odvahu nechat maminku zemřít doma.

„První návštěva z Charity byla zlomovým okamžikem. Měli jsme zažádáno o lůžko v hospicu, protože jsem si nedovedla představit, že to s ročním synem všechno zvládnu až do konce. Ale když si mě lékařka a sestra po prohlídce mamky vzali ven a řekli mi, že pokud chceme využít lůžkový hospic, je načase, změnila jsem názor. Rozhodla jsem se, že s jejich pomocí to dokážeme. A to stačilo. Pak už šlo všechno samo,“ říká statečná maminka samoživitelka. U charitních pracovnic, které do její domácnosti dojížděly dva týdny, si vysloužila velký obdiv.

Martin Šimeček vydává v hostinci U Pejchlů v Mnichu obědy přes okýnko.
Žiju sám, takže se uživím, říká hospodský Martin Šimeček z Mnichu

Zprávě o vážné nemoci v rodině musela Zuzana čelit v těhotenství. Lékaři v tu dobu mamince dávali čas do Vánoc. „To jsme nehodlali připustit. Mamka k tomu také přistupovala velice optimisticky, takže byla ochotna absolvovat, co se dalo. Podařilo se nám její život prodloužit o více než rok. Dočkala se vytouženého vnoučka i jeho prvních narozenin a podívala se s námi za bratrem, který už léta žije v Londýně. Přestože už jí tehdy nebylo dobře, když si tak vykračovala s kočárkem podél Temže, vypadala opravdu šťastně,“ ukazuje dcera na fotku, kterou vystavili i na pohřbu.

Libuše se před lety pomáhala své mamince starat o umírajícího tatínka. Od svých dětí se pak dočkala stejné služby. Dcera Zuzana si po této zkušenosti dokonce pohrává s myšlenkou studia zdravotnické školy, aby se mohla věnovat stejnému poslání jako sestřičky z Charity. „Mám pocit, že všem těm lidem, kteří mi pomáhali, hodně dlužím a nemám jim to jak splatit. Také se mi s příchodem syna a odchodem mamky zcela změnily hodnoty. Nechce se mi vrátit do kanceláře a zabývat se plechy a šroubky. Bavilo mě to, ale najednou jsem v té práci přestala vidět smysl a asi bych ji nemohla dělat dobře,“ míní Zuzana. Zároveň však uznává náročnost povolání paliativní sestry, která se musí každý den potýkat s vidinou nevyhnutelnosti smrti.

„Sama jsem si nemohla zvyknout už jen na to, že mám mamince podávat tlumicí léky, po nichž spala. Připadalo mi to, jako bych jí ubírala ze zbývajícího života,“ svěřuje se a přiznává, jak nejistá byla, když s maminkou během posledních dnů osaměla. „Přepadal mě pocit, že určitě něco dělám špatně, ale

pak naštěstí vždycky přijel někdo z Charity a uklidnil mě. Když se ohlédnu, všechno se mi zdá správné a přirozené a uvědomuju si, nakolik mi šance být mamce nablízku až do konce pomohla prolomit jakési tabu. Smrt zkrátka patří k životu – přesně tak, jak k ní přistupují charitní sestřičky,“ přemítá mladá žena. Jak doplňuje, tým Domácí hospicové péče Iris ji na všechno připravil, poskytl jí podrobný návod, co dělat, a navíc kdykoli mohla zvednout telefon a zavolat. Služby jako je tato podle Zuzaniných slov dávají možnost vše zvládnout doma i lidem, kteří nemají zdravotnické vzdělání a vůbec netuší, co by si v takové situaci počali.

Obce z třebíčské lokality Horka, která zůstala mezi čtyřmi místy, kde by mohlo vzniknout úložiště radioaktivního odpadu, podaly žalobu. Ilustrační foto
Úložiště radioaktivního odpadu: obce třebíčské lokality Horka žalují stát

Sourozenci s podporou svého okolí dokázali, co se jim zpočátku zdálo nemyslitelné. Úkol vyrovnat se s odchodem blízkého člověka jim však nikdo neulehčí. „Nejtěžší bylo přiznat si, že ztrácím toho, kdo mě měl vždycky rád, aniž bych pro to musela cokoli udělat. A taky přijmout, že už teď musím být já ta zodpovědná a dospělá, i když nechci. Ale stejně mám pocit, že jsme děti Štěstěny, protože to osud zařídil, jak nejlépe mohl. Všechno to do sebe zapadlo. Moje těhotenství a rodičovská dovolená, to mi dalo možnost být s mamkou čtyřiadvacet hodin denně. Syn Karlík, který své babičce ještě stihl přinést spoustu radosti. Začátek doby covidové, kvůli němuž vůbec nepřicházela v úvahu žádná nemocnice, kam bychom ani nemohli na návštěvu. Moje spolubydlící a její mamka, přítelkyně, které nám celou dobu pomáhaly. A pak můj bratr, který si vzal volno a přijel, jen aby byl s námi a naplno se mamce věnoval. Tolik díky tomu pookřála. Ačkoli s bráchou máme odjakživa hezký vztah, byl to v mých očích vždycky takový lehkovážný kluk. Najednou se z něj stal chlap, který se nejen o maminku, ale i o mně tak hezky staral,“ nešetří vděčností hlavní hrdinka příběhu se smutným, ale dobrým koncem.

Dominika Dufková, Charita Pelhřimov