Charakteristickým zpěvem a tancem jsme byli přivítáni v jedné z masajských vesnic. Ta je obklopena plotem z trnitých větví, sloužících jako ochrana proti vpádu divokých zvířat, s bránou, která se na noc zavírá. Uvnitř je ohrada pro noční pobyt dobytka a chatrče obyvatel. V dopoledních hodinách byly ve vesnici většinou jen ženy a děti, protože muži pásli na pastvinách dobytek. Masajové jsou pastevci, zemi neobdělávají – to by bylo pod jejich důstojnost. Vzrůstem jsou vysocí, štíhlí a mnozí i bohatí. Bohatství se u tohoto etnika měří ne v penězích, ale počtem dobytka, dětí a žen, které dotyčný má. Ovšem žena musí být věrná svému muži. Zajímavá je jejich strava, z našeho hlediska takřka nemyslitelná a jen málokterý našinec by se jí přizpůsobil. Vody je málo, někdy vůbec žádná, a tak je jedním ze zvyků pití čerstvé krve zvířat nebo směsi hovězí krve a mléka. Maso mají z vlastních stád.
Obydlím Masajů jsou hliněné chýše. Ty staví masajské ženy tak, že vytvoří kostru dřevěnými tyčemi, do kterých proplétají menší větve a na závěr kostru chatrče pokryjí směsí zeminy, popela, hnoje a trávy. Chatrč obvykle nepřesahuje plochu dvanácti čtverečných metrů a je i nízká, takže se zde běžný masajský muž nemůže postavit, a navíc je bez oken. Uvnitř je malé kuchyňské ohniště, které osvětluje vnitřek chýše. I přes venkovní vedro je uvnitř kupodivu snesitelná teplota.
Masajové praktikují celou řadu obřadů, kterými procházejí chlapci dorůstající v muže, bojovníky, pastevce. I když tradice stále řídí život Masajů, je otázka, jak tomu bude třeba za sto let. Velkým činem masajského muže je ulovit lva, ovšem zde se střetávají zvyky tohoto etnika a státní správy, která i domorodcům lov šelem pro jejich účely, nikoliv k obchodu, zapovídá. Masajové narážejí i na ochranu přírody, protože jejich velká stáda spásají při jejich polokočovném životě savany, jež jsou domovem divokých zvířat.
V masajské vesnici, kterou jsme navštívili, byla i škola, jednotřídka. Zde se děti učí triviu, komunita získává gramotnost. To bude patrně v antagonismu se starými zvyky. Je otázka, zda zvítězí tradice či jiný způsob života, který vidí u stále četnějších turistů směřujících na safari. Pro ně připravují masajské ženy různé ozdoby a domorodé šperky. Při nákupu kamarádka konstatovala, že musí nakoupit, protože je potřeba podporovat chudý africký lid. Pokud by se na bohatství podívala očima Masajů, byli by to oni, kteří jsou mnohem bohatší, hlavně z pohledu počtu dobytka a dětí. Je také otázka, ke komu získané peníze putují. Ty vesnice může získávat také ze vstupného, které inkasuje od přijíždějících turistů. Nutno však říci, že to, co předvádějí mstní ženy a muži je skutečně autentické, nejedná se o žádné „divadelní představení“ které je jinde ve světě běžné. Těmi se prezentují turisticky atraktivní oblasti, kde již třeba tradiční tance mezi domorodci skončily a nahrazují je místní „herci“, prostě něco jako folklórní skupiny.
Průvodcem v masajské vesnici nám byl syn náčelníka, který mluvil velice dobře anglicky. Byl oblečen v tradičním masajském oblečení, kde je hlavní červená barva. Velkým překvapením pro nás bylo, když zpod přehozu zazvonil mobilní telefon a tento muž v domorodém jazyce, kterému jsme samozřejmě nerozuměli, vyřizoval některé své záležitosti. Kamarádka si od něj vzápětí získala telefonní číslo se slovy, že je důležité mít kontakty všude po světě.
JIŘÍ EISENBRUK