Bylo nebylo, dávno nedávno, daleko nedaleko… Byl krásný začátek prosince. Příroda se uložila k zimnímu spánku, sníh pokryl krajinu a všude bylo ticho plné očekávání.

I v nebi bylo ticho a všichni andělé spali. Ten nejmenší z nich měl krásný sen. Slyšel v něm hlas, který ho nabádal, aby se probudil, že ho čeká velké poslání. Otevřel tedy oči, protáhl křidýlka a najednou před sebou vidí zvoneček. Vzal zvoneček do ruky a ten se rozezpíval:

„Andílku můj milý,

nečekej už ani chvíli,

nebeskou pouť udělej,

kapelu dohromady dej.“

Malý andílek hlas uposlechl a vydal se na nebeské putování. Přišel k prvnímu obláčku, zazvonil na svůj zvoneček a probudil dalšího andílka. Ten rozlouskl oči a velmi se divil proč ho budí. „Hledám muzikanty do andělské kapely,“ odpověděl mu první andílek. „Neumíš na něco hrát?“. „Ale ano,“ odpověděl druhý andílek, „na basu. Ale než se rozezní, musím zapálit svíčku zvanou Naděje.“ A tak i učinil. Zapálil svíčku, která přináší lidem naději a jeho basa se rozezněla krásným tónem.

Andílci byli tedy dva, ale to se jim zdálo málo. Copak je basa a zvoneček nějaká kapela? Šli tedy dál. Přišli k dalšímu obláčku, zahráli a probudili dalšího andílka. „Umíš na něco hrát?“ ptali se ho. „Ano,“ odpověděl andílek, „hraji na bubínek. Ten se však rozezní až ve chvíli, kdy zapálím svíčku, které se říká Víra.“ Zapálili tedy svíčku a bubínek se rozezvučel ostrým zvukem. „Chtělo by to ještě něco něžnějšího,“ pomysleli si andílci a vydali se dál.

Zastavili se před dalším obláčkem. Na něm spal andílek, který se po zazvonění zvonečku hned probudil. Opět se ho zeptali, zda umí na něco hrát. „Umím. Na harfičku.“ „To by se nám náramně hodilo,“ řekli andílci. „Kdy se rozezní tvá harfička?“ ptali se ho. „Když zapálím svíčku zvanou Radost,“ odpověděl ji andílek. Učinili tak a harfička se rozezněla. To už byly skoro celá kapela. „Ještě by to chtělo nějaký nástroj, který nám bude držet melodii,“ řekli si a vydali se dál.

Probudili zvonečkem i dalšího anděla. Ten uměl hrát na trubku, která se rozezněla, když zapálili svíčku jménem Láska. Hned, jak se jim to podařilo, trubka se rozezněla.

„Teď už jsme celá kapela a můžeme jít zahrát Ježíškovi k jesličkám,“ zaradovali se. A jak řekli, tak i učinili. Kráčí po světě a s nadějí, vírou a láskou vyhrávají ke slávě Ježíškovi.

Lucie Pešková