Od dětství jsem také jezdil do Krče ke své babičce, která ve staré Krči prožila celý svůj život. Od mala mne také brávala na procházky právě do krčského lesa, takže jsme okolo tohoto schodiště chodili poměrně často. Již jako malý chlapec jsem se babičky zvědavě vyptával, k čemu toto zvláštní zanedbané a zaniklé schodiště sloužilo. Zvláště když na první pohled vlastně vede odnikud nikam. Vzpomínám si, jak babička, ač moudrá to žena, na tuto mou dětsky naivní otázku neznala odpověď.

Dnes ale vím, že nebylo divu, neboť s touto otázkou si dlouhá desetiletí nevěděli rady ani různí badatelé a slovutní historikové. Nejen že se nevědělo, k jakým účelům mělo schodiště sloužit, ale nevěděla se ani doba, kdy bylo vybudováno. Historikům se podařilo najít konečnou odpověď až začátkem roku 2020, kdy část historie zveřejnil magazín Krčák žije.

Ohlédnutí za dobou, kdy ještě vlaky jezdily po úzkokolejce.
Tohle se jen tak nevrátí. Připomeňte si dobu, kdy jezdily vlaky po úzkokolejce

Zaniklé schodiště, dříve Primátorské schody, jsou pozůstatkem betonového schodiště v jižní části Krčského lesa, vedoucího od stezky podél Kunratického potoka po spádnici směrem výletnímu přístřešku na promenádní cestě na hraně údolí. Kolem dolního i horního konce schodiště vede zeleně značená turistická trasa, dolní konec schodiště je mezi restaurací U Krále Václava IV. a pramenem Václavka. Schodiště bylo 4,5 metru široké, 70 metrů dlouhé a překonávalo 20 výškových metrů. Mezi obyvateli přilehlých Kunratic bylo schodiště nazýváno také Andělské schody či Kunratické schody, Krčské schody a Královské schody.

Přírodní park Blockheide.
Jsou opředené mnoha pověstmi. Tajemné kameny najdete pár kilometrů od hranic

Podle dostupných informací mělo být schodiště vybudováno v rozmezí let 1935 až 1937. V roce 1935 se Československo ještě vypořádávalo s následky Velké hospodářské krize, a proto v boji s nezaměstnaností tehdejší primátor Prahy Karel Baxa (podle něho schody nesly název Primátorské schody) nechal v Krčském lese vybudovat takzvané hladové schody. Schodiště však nemělo příliš dlouhého trvání. Na konci druhé světové války během Pražského povstání na jaře roku 1945 bylo poničeno a k obnově již nikdy nedošlo.

Petr Paulů