Už možná čtvrtstoletí si beru nákupní vozík jen tehdy, když počítám s větším nákupem. Protože ale většinou nakupuji jen málo položek, vozík nechci.
Tento letitý zvyk jsem považoval za přednost, když epidemie letos na jaře ochromila naše nákupní zvyky poprvé. Tehdy odborníci označili madla nákupních košíků a vozíků za místa, kde by se zákazníci mohli nakazit, a v prvních týdnech hlasitě volali po jejich intenzivní dezinfekci. Jako zákazník bez košíku jsem měl za to, že přinejmenším nepřispívám k šíření nákazy. Teď, když na dezinfekci madel všude zvysoka kašlou, se mám do řetězce šiřitelů viru povinně zapojit?! To se mi opravdu ani trochu nechce! Nepoužívat při nakupování v samoobsluze vozík jsem se naučil v devadesátých letech minulého století při návštěvách Vídně. Kromě toho, že tam tehdy měli v regálech pořád ještě jiné zboží než u nás, jsem si všiml, že zákazníci na malé nákupy nákupní vozíky nepoužívají. Pak jsem se dozvěděl, že ten vozík nebo košík je tam u vchodu připravený vysloveně jako služba pro zákazníka. Máš větší nákup? Tak si ho nalož a pak třeba odvez k autu na parkoviště trochu pohodlněji. U nás v té době byly nákupní košíky pořád demonstrací toho, kdo je v samoobsluze pánem. Stále to ještě nebyl a dlouho nejspíš být neměl zákazník. Připomínám, že to bylo v dobách, kdy jsme na malém okresním městě pořád nakupovali v takových těch z minulosti zděděných a nemoderních samoobsluhách a na první supermarkety s rozhlehlými parkovišti koukali jako na zjevení. Když jsem začal uplatňovat tu praxi importovanou ze sousedního Rakouska u nás, občas jsem si od čekatelů na volný košík spořádaně ve frontě vyslechl i nějaké ostřejší slovo, ale doba se přece jen začala měnit. Zvrat nastal až teď po letošním sedmnáctém listopadu. Abych se ale znovu vysmekl z povinné evidence při nákupu prostřednictvím košíku,s tím mi už cesta do Vídně asi nepomůže.
Jiří Jíra

nezávislý novinář