Do Trnávky chodím plavat za každého počasí, v každé roční době. Přesné datum akce zatím nemám, ale asi ji uskutečním v červenci. Nebude to poprvé, co nádrž přeplavu v kuse. Na břeh ovšem vylezu, až když úplně skončím. Budu mít u sebe vak, který se používá v případě, že se vyskytne nějaký problém.

Můj devatenáctiletý syn má těžkou narkolepsii, s nemocí bojuje každý den. S únavou, se spánkem, kdy usíná i za chůze. Má kataplexie, kdy nekontrolovatelně padá. Bohužel se nikdy nevyléčí. Narkolepsii má dlouho. A my jsme dlouho nevěděli, co mu je. Trvalo, než jsme na to přišli. Zjistili jsme to až díky jednomu videu na internetu. Pak následovala návštěva odborníků, stanovení diagnózy a léčba.

Přemýšlela jsem, jak pomoci lidem, které potkalo to samé co nás. Aby netrpěli tak dlouho jako my. Pomoci mohu třeba tak, že budu o narkolepsii mluvit a informovat veřejnost. Aby pochopili, že mezi námi jsou lidi, kteří mohou vypadat i jako opilí nebo zdrogovaní, ale přitom jsou nemocní. Plavání je pak další možnost, jak lidem vše připomenout.

Markéta Kamešová, Červená Řečice