Už jen to, že lokality mají po celou dobu „krycí názvy“, tak aby nebylo snadné si představit, kde se vlastně nachází, vzbuzuje jisté obavy, že se nejedná o projekt ledajaký. Na Vysočině je pod názvem Hrádek ukryta lokalita Přírodního parku Čeřínek a území se rozkládá v katastru obcí Dolní Cerekev, Cejle, Hojkov, Milíčov, Nový Rychnov a Rohozná na rozhraní okresů Jihlava a Pelhřimov. Pod názvem Horka se skrývá územní obcí Budišov, Hodov, Nárameč, Oslavice, Oslavička, Osové, Rohy, Rudíkov a Vlčatín na rozhraní okresů Třebíč a Žďár nad Sázavou. Utajení záměru zbudování hlubinného úložiště v těchto lokalitách se jistě povedlo, protože mnozí lidé z blízkého okolí, ale často i nově příchozí přímo v místě o něm dodnes neslyšeli. Většina obcí však už v minulosti zorganizovala místní referenda, kde záměr zbudování hlubinného úložiště na svém území jednoznačně odmítla a to i v lokalitách, které se po středečním rozhodnutí dostaly do „fronty náhradníků“.

Pro úplnost je nutno dodat, že výběr expertního technického panelu SÚRAO je pouze doporučením, o kterém bude ještě jednat Rada SÚRAO, ta dá další doporučení pro ministerstvo průmyslu a to pak vládě, které bude příslušet rozhodnutí konečné. Protože však technická stránka tohoto projektu a s ní spojená bezpečnost je vlastně tím nejdůležitějším kritériem, lze předpokládat, že ke změně ve výběru lokalit v této fázi nedojde. Mohlo by k ní dojít později, kdy se po geologických průzkumech, které budou zahrnovat i vrty do hloubky 1,5 km, může ukázat, že vybraná lokalita nemá předpokládané parametry pro umístění tohoto jaderného zařízení.

Důvodů, proč obce a občané ve své blízkosti stavbu hlubinného úložiště odmítají, je mnoho. Některé jsou zřejmé. Obávají se toho, že průzkumy a stavba, která se potáhne doslova desítky let, jim navždy změní životní prostředí a podmínky v jejich, mnohdy zcela idylické, obci. Stavba úložiště má kromě technických staveb na povrchu a speciální nově zbudované dopravní infrastruktury, celkově v rozsahu několika desítek hektarů, zahrnovat také 440 hektarů v podzemní části, což se dá přirovnat například k velikosti 700 fotbalových hřišť. Celkem má být tedy vyrubáno a odvezeno, kamsi, přes 2 miliony m3 horniny. Pro přirovnání to objemem odpovídá Cheopsově pyramidě. Není s podivem, že obce a občané, chtějí být do procesu výběru a přípravy lokality zapojeni a chtějí si k tomu říci své. Na to pamatuje i legislativa, která říká, že pravidla zapojení obcí by měl stanovit speciální zákon. O něm slýcháme řadu let, ale vznik připomíná spíše příběh „paní Columbové“ ze známého detektivního seriálu. Tento zapeklitý případ ale nechám nyní stranou.

Hlubinné úložiště má však i další svá NEJ a to nejen v rámci České republiky. Je to totiž zařízení, které není dosud nikde na světě v provozu. Jedná se tedy o prototyp, záměr, pionýrský projekt, nebo jak chcete, jehož fungování není v praxi ověřeno. Pokud se mluví o jeho bezpečnosti, tak ta je prokazována pouze teoreticky, čili „odborníci spočítali“, že to má být bezpečné. Často se u nás poukazuje na Finsko, kde jsou s pokusem postavit toto zařízení nejdále. Avšak několik let už se opakuje mantra, že Finové už brzy zavezou první kontejnery s vyhořelým palivem do podzemí, zatím se ale tamní odborníci zřejmě „přepočítali“, když si vybrali měď jako materiál obalů, do kterých má být odpad vložen. Nyní se totiž ukazuje, že ta koroduje podstatně rychleji, než se předpokládalo a to je jedna z překážek, která projekt na neurčitou dobu pozastavila. Ovšem ani když se hlubinné úložiště ve Finsku zprovozní, není a vlastně nikdy nebude jistota, že je to správný a funkční koncept, který udrží vysoce toxický odpad bezpečně oddělený od prostředí po desítky až stovky tisíc let. Ano, po tak dlouhou dobu bude odpad pro lidstvo a životní prostředí nebezpečný a proto ani nelze ověřit, zda bude funkční.

Za těchto okolností se málokdo diví, že se dotčené obce a občané brání a hlubinné úložiště nechtějí, ani když jim stát slibuje peníze a zářící budoucnost v podobě nových pracovních míst a ekonomické prosperity. Každá ze zúčastněných stran si totiž to záření představuje jinak, některá spíše jako to radioaktivní.

Ale stát pospíchá a dál vyvíjí tlak na to, aby lokalita pro hlubinné úložiště byla co nejdříve vybrána. I když ví, že spěch v tomto případě není na místě. Ačkoliv je úložiště jen neověřený teoretický a problematický koncept, jak se finálně vypořádat s tunami vyhořelého jaderného paliva, stát jej potřebuje a potřebuje už rychle ukázat na místo, kde se bude budovat. Bez toho by totiž ta „vyprávěnka“ o novém jaderném bloku v Dukovanech měla z hlediska obecné akceptovatelnosti další velkou vadu.

Hana Veronika Konvalinková

Spolek Javořice, člen Platformy proti hlubinnému úložišti