Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Na promenádní aleji Kabatského lesa jižně pod Varšavou je plno jak v Praze na Václavském náměstí. Je neděle před polednem. V dálce je slyšet zvon z powsinského kostela. Korzující skupinky mají vyšší počet členů, než je povolených pět. Vzdálenost mezi živě diskutujícími je menší než povolené dva metry. Roušky skoro nikdo nemá. Mezi chodci se prodírají běžci, cyklisté a honící se děti a psi. Přitom psi do parku mají zakázaný vstup. Les je rozsáhlý, žije v něm i divoká zvěř. Ta nyní, v době národní karantény, příliš klidu nezažívá.

Lesy a parky jsou kromě domova dnes jedinými místy, kde lidé v Polsku nemusejí nosit roušku. Pokud jste ale ve skupince, v níž nejsou pouze členové vaší domácnosti, doporučuje se ji mít nasazenou. Polsko, na rozdíl od Česka, nikdy zcela epidemická omezení nezrušilo. I během léta existovala povinnost roušky v některých případech nosit.

„Jsem z toho všeho už unavená. A neustále hrozí, že zase zakážou i vstup do parků a lesů. Ono toho už moc víc totiž ani zakázat nemůžou,“ říká mi na přeplněném parkovišti u lesa majitelka štěněte bígla, který s veselým štěkotem neohrabaně doráží na našeho Jacka Russella. I proto se bezroušková procházka po varšavských parcích stala v posledních týdnech oblíbenou kratochvílí. A především o víkendech parky praskají ve švech.

Kabatský les je spíše lesoparkem s turistickými, běžeckými a cyklistickými trasami než pro porovnání učesaná a udržovaná pražská Stromovka. Je o dost rozsáhlejší, zároveň je pro drtivou většinu Varšavanů snadno přístupný. Na centrální parkoviště v jeho východní části u vsi Powsin zajíždí varšavská hromadná doprava. Kousek od parkoviště najdete i v těchto dnech otevřenou botanickou zahradu. Na severu hraničí s hlavním depem varšavského metra, na jih od něj leží známé výletní a luxusní letovisko Konstancin-Jeziorna. Je to nádherné místo jako určené k nedělní procházce.

Se psem do lesa

Naštěstí ve všední dny zeje prázdnotou. V tu dobu zde rád běhám. Není výjimečné, když vám cestu překříží srnka nebo divoké prase. Těch pár běžců, které potkáte, vás kývnutím pozdraví, chodci s nordic holemi na vás křiknou v pozdravu cześć. Žena přes týden nemá kvůli zaměstnání čas, proto si do lesa chodíme zaběhat o víkendu. I se psem. Jejich zákaz vstupu do lesa tady nikdo nedodržuje. V tomto ohledu, co se týká pohledu na nejrůznější zákazy a omezení, jsme se tak trochu už také stali Poláky.

Jinak jsme v dobrovolné karanténě, jako drtivá většina rodin zde ve Varšavě. Tři dcery mají vyučování on-line. Manželka je pár dnů v práci, pár dnů má home office, a já odtud jinak než z domova pro českého zaměstnavatele ani dělat nemůžu. Chodíme na výlety, zaběhat si nebo nakoupit. Ono toho ani víc dělat nejde. A roušky nosíme stejně jako většina místních zodpovědně.

Ve Varšavě s rodinou žiji již skoro tři roky, přesto mne místní dokážou stále překvapit. Jediné, co o nich mohu říci na sto procent, je, že i oni, stejně jako český národ, jsou v celé řadě otázek rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. Podle nejrůznějších světonázorů, podle pohlaví, podle věku. Například taková prkotina jako nákupní hodiny vymezené pro seniory. Nákupní centra jsou zde nyní skoro celá zavřená, otevřeny jsou v nich jen obchody s potravinami, služby jako kadeřník nebo opravář, drogerie, lékárny, trafiky a restaurace – ale jen na výnos. Důchodci si jídlo mohou nakoupit od 10 do 12. Jenže i v Polsku fungují slevové akce.

„Proto moji ďjadkové (což polsky znamená děda s babičkou) chodí nakupovat dřív, aby jim to nikdo nevykoupil. A navíc. Děda přežil válku. Proto, jak říká, ho nějaký virus nezabije, když to nedokázali ani Němci,“ popisuje mi nálady svých prarodičů třicetiletá učitelka jazyků Monika. „Většina seniorů je hrdých na naši historii. Bez ohledu na to, nakolik a zda vůbec se do ní zapojili. A protože se cítí jako hrdinové, kteří porazili nacisty, proto jim nikdo nebude říkat, co mají dělat,“ mírně ironicky mi vysvětluje fakt, že senioři nejenomže nedodržují jim určené hodiny, ale často ani nenosí roušky, historik varšavské univerzity padesátník Mikolaj.

Že by ale takových seniorů byla většina, to rozhodně nejde říct. Podle posledního průzkumu se jich chce přes 70 procent nechat očkovat. A to i přes fakt, že vládní očkovací kampaň není z nejpovedenějších. I Polskem se úspěšně šíří řada dezinformací o očkovacím séru a navíc ani prezident Andrzej Duda nebo církev jednoznačně vakcinaci nepodpořili. Biskupové to nechali na věřících, jak se rozhodnou. Navíc některé radikální části kléru jsou přímo proti, pro ateistické Čechy s často obskurními argumenty: třeba, že jsme v rukou Božích nebo že ani Ježíš přece nebyl očkovaný. Těmto skupinám je sice dopřáván mediální prostor i v renomovaných médiích, ale ani ony nejsou nějakým většinovým polským trendem.

Vše začalo Dušičkami

Přesto souvislá řada církevních svátků posledních týdnů podle polských epidemiologů stojí za radikálním nárůstem nakažených po Vánocích. V Polsku totiž během církevních svátků sice všichni vyrazí do kostela, ale také se setkávají s celou rodinou.

Vše začalo Dušičkami, které jsou zde státním svátkem. Řada Poláků v ten den vyrazila na služební cestu – což je dnes jediná možnost, jak se ubytovat v hotelu. „Musel jsem jet. To nejde nejet, ale nesjeli jsme se k rodičům všichni najednou. Před pandemií jsme si z téhle cesty na hřbitov udělali pak s rodinou někde v Polsku prodloužený víkend. Letos to prostě byla služební cesta,“ popsal mi asi třicetiletý manažer Marcin, který o správnosti svého postupu nebyl dvakrát přesvědčen.

Vláda nejdříve apelovala na občany, aby zůstávali doma, pak kvůli podobným podvůdkům chvíli zvažovala, že zavede registr všech služebních cest v zemi. Nakonec od toho odstoupila. Podle našeho souseda Lukasze si nejspíš uvědomila, že zavádění státních registrů v Polsku vždy trvá za strašných technických problémů a šílených finančních nákladů několik let. Uklidnil jsem ho, že v Česku je to úplně stejné.

Stejně jako chtěl kabinet Mateusze Morawieckého zavést registr služebních cest, chvíli plánoval, že zakáže lidem o Silvestra vycházet z domu. Jenže pak si uvědomil, že v zemi není vyhlášen výjimečný stav, tudíž nemá žádný zákonný rámec, jak to lidem zakázat. Tak to jen doporučil. „Já si myslím, že vláda má strach výjimečný stav vyhlásit. Naposledy jsme ho tady měli za Jaruzelského v osmdesátých letech. A to po ulicích jezdily tanky. Lidé nezapomněli. Myslím, že se Morawiecki bojí, co by to udělalo s jeho oblibou. I když všichni víme, že by výjimečný stav k řešení pomohl,“ řekl mi Lukasz.

Nutno ale přiznat, že lidí ve varšavských ulicích v noci, kdy se láme rok, bylo výrazně méně. I přes tradiční polský laxní přístup ke všem úředním zákazům a doporučením. Čísla totiž byla v ty dny neúprosná. Počty nakažených i mrtvých byly rekordní. Podle Wyborzcy během 51 týdnů roku 2020 zemřelo v Polsku o 60 tisíc lidí víc než za celý rok 2019. Po Novém roce ty děsivé počty začaly naštěstí pomalu klesat. Všichni – včetně nás – zde doufají, že to vydrží. Ovšem národní karanténa 17. lednem, jak původně měla, neskončí. Vláda v tomto týdnu již avizovala, že čísla nejsou natolik dobrá, aby mohla připustit jakékoli rozvolnění.

Co možná nevíte…

  • Když přijedete do Polska…

    V Polsku do neděle 17. ledna platí tzv. národní karanténa. Částečný lockdown má podobná pravidla jako ten v Česku. Uzavřena je velká část obchodů v nákupních centrech, mimo provoz jsou hotely, restaurace a lyžařské vleky. Shromažďovat se může jen omezený počet lidí. Roušky jsou povinné na všech veřejných místech. Bez ochrany tak můžete být jen doma, v parcích a lesích. Ovšem benevolence policistů a městských strážníků je po původním strašení nezměrná.

    Jak už v tomto týdnu avizovala vláda, po víkendu ale k žádnému rozvolnění nedojde. Počty nakažených a mrtvých sice po svátečních rekordech padají, ale ne příliš rychle. I školáci proto zůstanou po nařízených prázdninách doma, tedy kromě těch nejmenších z 1. až 3. tříd.

    Pokud byste z nějakého důvodu chtěli či potřebovali do Polska vyrazit, tak doporučujeme cestu autem. Pokud zvolíte organizovanou dopravu – vlak, autobus, letadlo –, budete muset do desetidenní karantény. Jinak ale vstupu do země žádné další bezpečnostní podmínky nebrání.

  • Očkování na polský způsob

    Polsku se daří celkem rychle očkovat. I zde se zatím vakcinuje skupina 0, tedy především zdravotnický personál. Od konce prosince se v zemi podařilo naočkovat již přes 150 tisíc lidí (situace k 8. 1.).

    Rozsáhlý skandál ale vyvolala informace, že se řada polských politiků a celebrit nechala naočkovat mimo pořadí. K přednostnímu očkování došlo na varšavské medicíně. Univerzita získala ze státních rezerv 450 dávek, škola tvrdí, že na propagaci vakcinace, což úředníci popírají. Na veřejnost prosákla asi dvacítka jmen očkovaných. Jsou mezi nimi například bývalý polský premiér Leszek Miller nebo známá polská herečka Kristina Janda. Ostatní jména škola odmítá uveřejnit, prý kvůli GDPR. Ti, jejichž jména unikla na veřejnost, si nyní sypou popel na hlavu, podávají demise a tvrdí, že nevěděli, že je něco špatně.

  • Nechám se píchnout, ale za peníze

    Vztah k očkování mají Poláci rozpolcený, ale podle posledních údajů se láme spíše k jeho akceptaci. Počet lidí, kteří jsou ochotni nechat se očkovat, totiž za poslední dva měsíce narostl o více než 25 procent. Podle výsledků průzkumu agentury United Surveys je nyní osmašedesátiprocentní. Podle podobného průzkumu provedeného UCE Research a Syno Poland ještě před Vánocemi ale bylo ochotno se naočkovat jen 43,4 procenta, vakcinaci odmítalo 43,8 a zbytek nevěděl.

    Agentury se proto zeptaly respondentů, kteří byli proti vakcinaci, co by mohlo jejich postoj změnit. Výsledky tehdy vyvolaly v Polsku pozdvižení. 45 procent z nich totiž připustilo, že by se nechali naočkovat, kdyby jim stát za to zaplatil. Za tisíc zlotých (tedy za 6000 Kč) by do vakcinace šlo 33 procent z nich, 20 procentům by stačilo 300 zlotých a dalších 20 procent by šlo za 500 zlotých. Hygienici v této souvislosti hovořili, že nezodpovědnost ohrožuje Poláky mnohem více než pandemie samotná.

Glosa: Zákaz? Spíše doporučení

Polsko se může, na rozdíl od nás, pyšnit rychle se zahušťující moderní dálniční sítí. Dlouhé roviny přímo vybízejí ke svižné jízdě. Nejspíš proto mají na nové dálnici mezi Wroclaví a Lodží omezenou rychlost na 120 km za hodinu. Když jsem poprvé v životě Polskem jel, nebyl důvod, proč zde omezující značky nedodržovat. Znáte to: cizí země, nevíte, jak tvrdá je místní policie…

Jenže jsem byl na dálnici rovné jako přímka nejpomalejší. Na tempomatu jsem si nastavil 125 kilometrů a předjížděli mě i tiráci, někteří houkali. Asi po hodině jsem nevydržel a zrychlil jsem na 135. Změna byla minimální. Maximální povolená rychlost na normálních dálnicích v Polsku je 140, nastavil jsem tedy rychlost se sebezapřením na 145. To už jsem nejpomalejší nebyl, takový průměr. Jet rychleji jsem si už nedovolil. O 25 kilometrů překročit povolenou rychlost, to by v Česku už byla mastná pokuta a pár trestných bodíků.

„Za rychlost se u nás nepokutuje. To bys musel jet tak dvě stě,“ prozradil mi později jeden podnikatel z Lodže. A doplnil pár dalších poznatků: Plná čára na silnici v Polsku znamená, že si máš dát při předjíždění pozor. Dvojitá plná čára pak, že si máš dát opravdu velký pozor. Zákazy a omezení mají obecně pro řadu Poláků spíše jen orientační charakter.