Mnoho z nás se ten den ocitlo v pasti. Za normálních podmínek je to cesta na 40 minut, ten den to ale trvalo čtyři hodiny.
 
Hlavní tah, silnice I/38 byl průjezdný pouze ke Štokům. Další cestu utnul policista s červeně blikajícím terčíkem.
 
„Máte smůlu, silnice je uzavřena kvůli kamionům. Za půl hodiny to snad pojede,“ dával naději policista. „Tak to si dáme kávu na benzince,“ navrhlo pár řidičů, kteří se choulili do chatrného oblečení.
 
„To je ten nejlepší nápad,“ snažil se povzbudit policista. Po půlhodině bylo ale všechno jinak. Cestářské vozy, které se náhle objevily, přivezly špatnou zprávu. Silnice bude kvůli vyprošťování kamionů neprůjezdná minimálně dvě hodiny. Nakonec se z toho vyklubala celá noc.
 
„Na Šlapanov se také nedá jet, je to celé zacpané. Vzpříčil se tam kamion. Jediné, co vám mohu poradit je, otočit se a pokračovat po dálnici na Humpolec a Havlíčkův Brod,“ uzemnil všechny policista, který horkou novinku šířil od auta k autu.
 
Jak se později ukázalo, bylo to nejlepší řešení, přestože je to o několik desítek kilometrů dál. Dálnice byla skoro suchá.
 
Jenže hlas z rádia mezitím ohlašoval, že už se nedá jet na Brod ani z Humpolce a silnice mezi Brodem a Čáslaví je také zacpaná. Nezbylo, než risknout jízdu po silnicích druhých tříd na Světlou nad Sázavou a Habry. Risk vyšel, protože silnice nebyly prakticky vůbec zaváté, chránily je okolní lesy. Po čtyřech hodinách velmi opatrné jízdy jsem byl konečně v cíli. Příště nevyjedu bez termosky s teplým čajem, plné nádrže, silných nervů a pořádného kulichu.