Jednou z portrétovaných je i Dobromila Konárková, která po druhé světové válce učila v hudební škole v Pelhřimově.

Dnes se vracíme k jejímu osudu a otiskujeme i dopis její vnučky, kterým reagovala na text sepsaný při instalaci výstavy v Praze v roce 2007. Dobromila Konárková se jako Dobromila Hamáčková narodila roku 1922, vzdělání získala na konzervatoři v Praze.

V Pelhřimově na hudební škole, kam nastoupila jako učitelka klavíru, se zamilovala do svého kolegy a provdala se za něj. Roku 1949, dva měsíce po svatbě, byla vzata do vazby na základě udání, že chtěla nelegálně opustit zemi.

O odchodu skutečně uvažovala, ale více než rok předtím. V době, kdy ji přišla Státní bezpečnost zatknout, už od této myšlenky zcela upustila.

Když ji vzali do vazby, byla těhotná. Její rodina psala nejrůznějším úřadům prosby o propuštění. Její tchyně apelovala i na Martu Gottwaldovou jako na ženu, která může mít soucit s těhotnou. Nepomohlo to a soud roku 1950 vynesl tvrdý rozsudek: za velezradu a vyzvědačství patnáct let žaláře, pokuta 20 tisíc a konfiskace jmění. Ve vězení se Dobromile Hanáčkové narodila dcera, která byla svěřena do výchovy manžela a jeho matky.

Do vězeňského dotazníku na otázku „Jakých úspěchů jste dosáhla v životě?" odpověděla: „Za dosavadní úspěch pokládám, že se mi ve vězení narodilo zdravé dítě a že mám k němu dokonalého otce."

Jenže čerstvé manželství nevydrželo, manžel po pěti letech požádal o rozvod. Z vězení byla Konárková propuštěna díky milosti prezidenta roku 1956.

Do Pelhřimova už se nevrátila. Bydlela v Chocni a pak se přestěhovala na faru v Libochovicích na Litoměřicku. V této obci pak od roku 1959 začala učit hře na klavír na tehdejší nové hudební škole.

„Paní Dobromila byla silná osobnost s vírou v Boha. Jejím životním štěstím byla dcera Dobromila, která přišla za matkou do Libochovic v roce 1962. Také ona se zde učila hře na klavír a v roce 1977 absolvovala konzervatoř v Teplicích a stala se učitelkou hudby v Dubé a Doksech, kde žije dodnes," píše na internetu libochovické ZUŠ Petr Donef.

Dobromila Konárková vedla libochovickou uměleckou školu do června 1981. Zemřela 26. září 1998 v nedalekých Krabčicích. Na její přání odpočívá na hřbitově v Libochovicích. Už zmíněný Petr Donef v článku cituje část jejího projevu k účastníkům posledního koncertu pod jejím vedením:

„Hudba má před ostatními předměty tu výhodu, že naplňuje srdce radostí, vroucností, citem a tak pomáhá mravnímu růstu člověka k ušlechtilosti. Je to dnes zvlášť důležité, protože technický pokrok vede člověka k bezcitnosti."

Máme tě rádi, babi, píše vnučka

Až se mi zatajil dech, když jsem narazila na tento článek a zadívala se na fotografii té ženy. Moje matka se jmenuje Dobromila Šebestová, za svobodna Konárková, narodila se v pankrácké věznici. Ta žena na fotografii je moje babička. Tento příběh jsem slyšela snad stokrát, ale do tak krátkého článku se toho moc nevejde. To, čím si musela projít, se dá vměstnat do pár vět, ale realita byla jiná, krutá. Babička byla nadosmrti poznamenaná. Když ji děda opustil, už se nikdy nevdala. Vidím před sebou její svatební fotografie, které měla i přes svou bolest schované, kde ji děda drží v náručí před kostelem v Praze. Připsal k nim: „Věříš mi? Věřím ti." Nevím, jestli ji musel opustit nátlakem, nebo jak to bylo, vím jen, že díky vězení přišla moje babička o muže, nemohla vychovávat dceru, moji matku. Ani když ji pustili, nemohla být s mojí matkou, trvalo dlouho, než byla přijata do společnosti a dostala práci. Báli se k ní hlásit i její rodiče. Také už si nikdy nevybudovaly pevný vztah mezi matkou a dcerou. A moje matka trpěla tím, že vyrůstala bez matky a pak i bez otce, jen s babičkou. Mohla bych vyprávět hodiny o strašných vězeňských podmínkách, o týrání a nelidském zacházení, o bolestivém nucení přiznání něčeho, čeho se člověk nikdy nedopustil. Ale řeknu jen, že tenhle příběh se opravdu stal a podobných a i mnohem bolestnějších se událo mnoho, byla to krutá doba a vytvářeli ji krutí lidé. Doufám jen, i když nikomu nepřeji nic zlého, že strůjci těchto odporností dostali po smrti u pánaboha spravedlivý trest. Máme tě rádi, babi.