VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sovovy básně se mi začaly líbit, až když jsem byl starší, říká pacovský patriot

Pacov – Jindřicha Lhotu mohou znát všichni, kteří pravidelně listují zpravodajem 
v Pacově na Pelhřimovsku – měsíčníkem Z mého kraje.

11.3.2014
SDÍLEJ:

V domě Lhotových uschovávají i všechna vydání měsíčníku Z mého kraje od dubna 2007. Lhotovi vlastní i spoustu historických fotografií. Foto: Zuzana Rodová a archiv Jindřicha Lhoty

Od dubna 2007 se totiž na jeho stránkách objevují články o historii, jejichž autorem je Jindřich Lhota, který letos oslaví osmdesáté narozeniny. Pacovští ho mimo jiné pamatují jako atleta, turistu či skauta. Každoročně od roku 2002 také svolává srazy se svými bývalými spolužáky.

Předloni Jindřicha Lhotu společně s Vlastimilem Simotou starším nominovali pacovští radní do pořadu Českého rozhlasu s názvem Radiodárek, jehož motto zní: Dárek pro ty, kteří dokazují svým životem, že svět je dobré místo k pobytu.

„Byl jsem tím mile překvapen, protože lidí, kteří by takto mohli být oceněni, je v Pacově mnohem víc. Vybrali nás, protože my oba hodně píšeme do těch novin. Také jsem v Pacově působil ve skautu, byl jsem aktivním členem atletického oddílu 
a později jeho jednatelem. Byl jsem také v redakční radě Z mého kraje. U turistů jsem byl v roce 1976 zakládajícím členem. Takže by se dalo říct, že jsem v Pacově všeobecně známý," vysvětluje Lhota.

Jak se dostal k přispívání do zpravodaje, co zajímavého se z jeho článků mohou čtenáři dozvědět či na co sám s úsměvem vzpomíná, s tím vším se osminásobný pradědeček svěřil Deníku.

Jak vás napadlo začít přispívat do pacovského zpravodaje?

Přede mnou do něj svými vzpomínkami přispívala inženýrka Zuzana Hradecká, jejíž články jsem ohromně rád četl. To byl ten impuls, díky kterému jsem se rozhodl přispívat sám. Zatím jsem publikoval asi pětasedmdesát článků.

Jakými tématy se v článcích zabýváte?

Je to opravdu široká škála. První čtyři čísla jsou zážitky mého otce z rodinné kroniky – jak šel do učení do Vídně, jak byl ve světové válce a jak se z ní vrátil. Dále jsou to články věnující se různým mým zážitkům z mládí, třeba jak jsme chodili do bijáku, jak jsme s atletickým oddílem jezdili na soutěže, píšu o mém rodném domě nebo o tom, jak jsme plesali. Tam popisuji, jaký orchestr hrál a jaké tance se tančily. Dalším blokem jsou třeba bývalé pacovské živnosti, životopisy místních, už nežijících, malířů nebo vzpomínky na výlety do Rakouska.

Odkud čerpáte historické informace?

Například z pamětí Josefa Steidlera, to byl vážený pacovský občan, jehož otec psal paměti asi od roku 1830 a on pak pokračoval. Potom jsem od jednoho přítele sehnal pamětní knihy města Pacova od roku 1925. Z nich jsem vybral to, co by mohlo většinu lidí zajímat, takže spíš takovou černou kroniku, tedy bouračky nebo požáry.

Čerpáte i ze svých vzpomínek?

Samozřejmě, píši zkrátka o tom, na co si pamatuji. Sehnal jsem také kroniku od Karla Kopala, který tu ve 20. letech minulého století byl starostou. Jeho kronika pojednává výhradně o básníkovi Antonínu Sovovi. Oba si byli velmi blízcí a Karel Kopal ho nádherně popisuje jinak, než se o něm běžně píše. Jako člověka, kterému zajišťoval byt, postel, křeslo, protože tenkrát tu Sova nikoho nezajímal a Kopal měl hlavní zásluhu na tom, že mistr mohl strávit poslední dny svého života v Pacově, právě v jeho domě. Některé fotografie k článkům jsem se᠆hnal v muzeu a hodně historických fotek máme také doma.

O víkendu se slavil Mezinárodní den žen. Nenapsal jste nějaký článek i o tomto svátku?

V březnu 2009 jsem vydal článek Ženy, ženy, ženy. Uvedl jsem, že o ženách se toho dá napsat moc, a proč bych já něco vymýšlel, když jsou povolanější osoby. Tak jsem napsal jenom takový úvod, jak vznikl Mezinárodní den žen, jak vznikl Svátek matek 
a potom jsem z literatury vybral různé citáty a moudra o ženách.

O bývalých živnostech a řemeslech jste napsal článků dokonce šest. Byli v Pacově nějací významní živnostníci?

Byla tu významná komunita truhlářů. Té se věnuje i samostatný článek Slavná minulost pacovských truhlářů. Říkalo se, že Lišov na Třeboňsku a Pacov jsou truhlářská města. A potom tu byli výrobci kožené galanterie.

Jaké mají vaše články ohlasy?

Musím říct, že lidé je čtou rádi. Někteří Pacovští nebo rodáci žijící jinde po republice volají po tom, aby se všechny články vydaly jako kniha. Lidem se třeba líbil článek Nezapomenutelné jaro 1945. Jako jedenáctiletý kluk jsem prožil konec války a popisuji, jaké to bylo. Pak jsem psal také něco jako procházku Pacovem. To se lidem líbilo, protože dnes je to všechno jinak. Popisuji opravdu ulici po ulici a uvádím, jak jdou baráky za sebou a v jakém 
z nich byla jaká živnost či obchod ve 30. letech 20. století. V této souvislosti jsem musel přehodnotit svůj vztah k ženám a mými favoritkami 
se staly některé místní dámy ve věku 90 a více let, z jejichž vzpomínek jsem čerpal.

Máte v plánu články vydat v knižní podobě?

Bylo by to dobré, dá se říct, že je to takový můj sen. Jenže na to musí být i dobrý editor, někdo, kdo řekne, jak to seřadit, protože jednou píšu o plesech, jednou o bijáku, jednou o atletech, takže by to musely být takové bloky. Vím, že by na tom bylo dost práce.

Řada starších lidí není sžita s počítači či internetem. Vy píšete přímo na počítači?

Já si tady s těmi moderními věcmi moc nerozumím. Články píši rukou, potom je přepíšu na stroji, to ještě třikrát přepisuji. Manželka mi to ještě koriguje, říká mi: „Seš trdlo, tam má být tvrdý y!" (smích) Ale většinou je mám dobře. (smích) Potom s tím dotažením do konce, 
s napsáním na počítači, mi pomáhá rodina.

Na jaké články se mohou čtenáři Z mého kraje ještě těšit?

Teď mám připravený článek o žijícím malíři Jiřím Duffkovi, který dlouho působil v Pelhřimově. Chci dokončit právě cyklus o žijících malířích, tenhle je tedy první z nich. Po něm to bude rodina Šmilauerů, potom například Petr Hampl. A pak mám takový plán, což bude ale dost těžké, o pacovských hudbách, o tom, jak se tu muzicírovalo. Ale všechny mé záměry se samozřejmě budou odvíjet od mého zdravotního stavu, který momentálně není nejlepší.

Vzpomínáte na nějaký zážitek ze své atletické kariéry?

To je strašně těžké vybrat, ale o tom jsem také psal článek – Jak jsme slavili krajského přeborníka. To bylo v roce 1960. Na poslední, rozhodující utkání jsme jeli do Strakonic slavojským autobusem známým pod jménem Modrý blesk. Tento starší autobus měl skutečně modrobílý nátěr, ale do rychlosti blesku měl hodně daleko. V utkání jsme zvítězili o jeden bod a stali jsme se krajskými přeborníky družstev. Chtěli jsme to oslavit až v Táboře nebo v Pacově, ale Modrý blesk se rozbil a my jsme ho museli tlačit z Oltyně až skoro do Tábora, kam jsme se dostali kolem půlnoci. Když jsme měli jet z kopce, bylo třeba rychle naskákat do vozu a kousek se svézt. Kdo to nestihl, tak musel 
za autobusem běžet po svých. Ráno jsme z Tábora pokračovali do Pacova vlakem.

Píšete také o tom, jak jste s atlety nebo s rodinou cestovali 
do Rakouska. Kdy to bylo?

V roce 1968, jak bylo určité uvolnění politických poměrů, tak se dalo vycestovat ven. 
A nám se podařilo navázat styk s rakouským atletickým oddílem. Já jsem tam potom získal přátele, rodinu Fürstovu, se kterými jsem dodnes v kontaktu.

To asi umíte dobře německy…

Dobře ne, ale německy se domluvím. I když pro toho Rakušana asi musí být strašné to poslouchat. Když ale neumíte něčí rodnou řeč, cizinec je vděčný i za to blbé podání z vaší strany. Prostě mám velikou slovní zásobu, to můžu říct, ale horší je stavba věty a německá gramatika.

Na jakou dobu ze svého života vzpomínáte nejraději?

Pro mě bylo nádherné období let 1945 až 1948, kdy jsem vstoupil do Junáka a kdy bylo po válce. Nádherně se dýchalo, řečeno v uvozovkách. Tyhle tři roky byly pro mě snad nejhezčí.

Je nějaké místo, ať už jde o přírodu, nebo o kulturní památky, kam si rád vyrazíte?

Do lesů v okolí Stražiště, tam mám i chatu. V současné době také občas procházím Pacovem a jsem potěšen tím, jak město vzkvétá, jak vznikají nové čtvrti, jak se zvelebují soukromé i veřejné objekty. Hodně se mi líbí například pacovský zámek, protože ho pamatuji, jak vypadl před rekonstrukcí, a vidím, jak dobře vypadá teď.

Když se řekne Pacov, řada lidí si vybaví Antonína Sovu. Mohl byste uvést některé osobnosti z Pacova či okolí, které obdivujete vy?

Musím také určitě říct Sovu, i když jeho básně se mi začaly líbit, až když jsem byl starší. Ale jsou opravdu nádherné, jak popisuje potoky v okolí a tak dále. No a potom malíř Jan Vojna. V pacovském zámku je zámecké divadlo, které používali vojáci jako jídelnu, a Jan Vojna tam vymaloval strop, jsou to nádherné fresky. Tady mám taky Vojnu. (ukazuje na obraz 
na stěně v obývacím pokoji) Chce ho ale šéf muzea, chce mi ho vyfouknout. (smích)

A dáte ho?

No, nevím. Musel by hodně zaplatit. (smích)

Každoročně také svoláváte třídní srazy. Schází se vás hodně?

První sraz jsme měli v roce 1984, to nám bylo už padesát. Teď se nás sejde tak kolem dvaceti. Přijíždějí i spolužačky nebo spolužáci, kteří žijí v cizině.

Máte v rodině někoho, kdo by se také zajímal víc o historii?

To ne. Pravnuci jsou spíš fotbaloví. Ten nejstarší hraje dobře kopanou za jeden z táborských klubů, čímž jako jediný navazuje na sportovní aktivity svého prapradědečka, který byl ve 20. letech 
u zrodu místního fotbalového klubu SK Pacov. Za to jsem rád. A hlavně, mě historie taky začala zajímat až teď, dřív ne. (Přichází manželka pana Lhoty: „On dřív hlavně dělal aktivně sport.") A flámoval. (Paní Lhotová: „No, to hlavně.")

Zuzana Rodová

Jindřich Lhota

– narodil se v roce 1934, pochází z Pacova

– v Semilech se vyučil textilákem. Také tam rok pracoval

– roku 1952 odešel na průmyslovou školu textilní do Ústí nad Orlicí, kde také závodil za místní Jiskru. Jeho trenérem byl olympionik Václav Čevona

– v Ústí nad Orlicí také poznal svoji manželku, se kterou se v roce 1958 vrátil do Pacova

– pak pracoval jako technický úředník v Pacovských strojírnách

– v 73 letech se začal zajímat o historii Pacova a přispívat do měsíčníku Z mého kraje

– byl členem místního atletického oddílu – běhal střední tratě

– je ženatý, v roce 2007 oslavili s manželkou zlatou svatbu

– má tři děti, šest vnoučat a zatím osm pravnoučat

Autor: Redakce

11.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.
AKTUALIZOVÁNO

Bouřka zaměstnala hasiče hlavně na Pelhřimovsku

Zřícenina hradu Orlík nad Humpolcem s rozhlednou.

Orlík nad Humpolcem se o víkendu vrátí do pravěku

V Jihlavě hoří hala společnosti na zpracování dřeva

Jihlava – Hned jedenáct jednotek hasičů zasahuje od brzkého rána u požáru ve společnosti zabývající se zpracováním dřeva v ulici Na Hranici v Jihlavě. Vyhlášen tam byl třetí stupeň požárního poplachu.

Slaměné ovečky a včelí medvídky obdivují návštěvníci Horní Vsi

Horní Ves - Horní ves na Pelhřimovsku zdobí včelí medvídci a tři ovečky z balíků slámy. S takovou výzdobou, kterou v obci každoročně obměňují, přišla tamní zemědělská společnost Klas Horní ves.

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Pojišťovací agentku poslal soud do vězení

Vysočina – Pojišťovací agentku Marii Vašíčkovou ze Ždírce nad Doubravou na Havlíčkobrodsku poslal ve středu 16. srpna Krajský soud v Hradci Králové na šest let do vězení. Osmačtyřicetiletá žena podle soudu připravila v letech 2009 až 2016 své klienty ve dvaasedmdesáti případech o více než pětatřicet milionů korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení