O okolnostech vzniku těchto pomníků, jejich stavu i umělecké hodnotě jsme si povídali s pelhřimovským akademickým sochařem Janem Zoubkem.

Kdy se pomníky obětem II. světové války i osvoboditelům začaly stavět?
První tyto pomníčky se začaly stavět hned po skončení války, někde ještě v roce 1945, někde hned v roce 1946. Pokračovalo se pak v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy vznikaly
monumentální památníky. 
V tomto období už šlo částečně o úpravu míst, kde stály původní menší pomníčky 
z poválečného období. A na řadě míst se pomníčky 
k osvobození přidávaly k pomníčkům postaveným ke konci první světové války.

V jakém stavu, v jaké kondici jsou tyto pomníky v současnosti, sedmdesát let po skončení války?
Jejich současný stav je různý, desítky let jsou na nich znát. Navíc se změnily i oslavy na těchto pietních místech, už u nich nestojí čestnou stráž pionýři, na většinu těchto míst už nechodí průvody.

Lze je přesto označit za důstojná místa, kde si dnes konec války 
a osvobození země připomínáme?
Úcta k padlým ve II. světové válce byla s těmito pomníky svázána vždycky. V současnosti zřejmě mnohde chybí peníze na zásadnější údržbu. Pomníky často přešly na menší obce s nepříliš vysokými rozpočty, obce tak mají jen na nejzákladnější údržbu.

Co je pro památníky, zejména ty monumentální, které vznikaly 
v šedesátých a sedmdesátých letech, charakteristické? Je to ideologický výklad osvobození, které se tehdy popisovalo jako výhradní zásluha Rudé armády?
Hlavně ideologie! Vzývání díků Sovětskému bylo hlavním kritériem. A kdo byl ochoten tímto způsobem oslavovat Sovětský svaz, tak na takový památník dostal peníze. Proto v tomto období dostávala prostor monumentální tvorba, velké sochařské práce. Příkladem na Pelhřimovsku jsou památníky 
v Leskovicích a v Mnichu.

Přestože je na realizaci těchto památníků dobová ideologie patrná, jsou mezi nimi i výtvarně cenná díla?
Určitě. Na těchto památnících pracovali zdatní sochaři, a to platí třeba i pro monumentální památník v Mnichu. Figurálně a sochařsky byli tito autoři velice zdatní. Pak tam ale musela být prezentována ta dobová komunistická ideologie, ideologie jediného osvoboditele-hrdiny.

Shodneme se ale na tom, že někdy ideologie ovládla budování pomníků válečným hrdinům docela nevkusně. To symbolizoval třeba památník se sovětským tankem, který stával na rozcestí nad Pelhřimovem…
Ten tank tam navíc původně stál tak, že mířil hlavní na východ. Kompozičně to bylo určitě lepší, než když potom nechali tehdejší mocní otočit hlaveň tohoto tanku na západ, což tehdy vyvolalo i docela po-směšné reakce. Ten tank po roce 1989 rychle zmizel, přesto tam pořád ještě jsou zanedbané základy toho pomníku.

Po roce 1989 se se stavěním pomníků hrdinům a obětem války skončilo…
Tady v regionu! V některých jiných místech naopak přibyly pomníky, které byly věnovány osobnostem západního odboje, především pilotům RAF, na něž se dlouhá léta zapomínalo.

Jak by takový pomník hrdinům II. světové války vypadal, kdyby vznikal v současnosti?
Určitě by nešlo o nic bombastického. Naopak by musel být citlivě začleněn do prostoru, kde by stál. Nejspíš by tam nebyla figura, ale spíš jakýsi symbol s určitým textem. Platilo by krédo, že míň je někdy víc.