VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Při tanci vozíčkářky mrazí diváky v zádech

Pelhřimov – Diváci v pelhřimovském divadle zůstali toto úterý na chvíli bez dechu. 
Na prknech, která znamenají svět, totiž zrovna tancovala Jaroslava Panská s partnerem.

24.3.2013
SDÍLEJ:

Kromě tancování se Jaroslava Panská věnuje práci s postiženými dětmi nebo canisterapii. Nově by chtěla zahájit projekt s názvem Klub koleček bez hranic, který by přispěl k větší integraci postižených a zdravých lidí. Foto: archiv Jaroslavy Panské

Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, až na to, že Jaroslava Panská je už patnáct let upoutána kvůli degenerativnímu míšnímu onemocnění na invalidní vozík. Tato sympatická osmačtyřicetiletá žena před pěti lety založila 
v Žatci občanské sdružení 
s názvem Roztančená kolečka, kde učí vozíčkáře tančit. A právě o sdružení, tanci, ale i o nejbližších plánech Deník s první průkopnicí tance pro handicapované v Česku hovořil.

Založila jste občanské sdružení Roztančená kolečka. Jeho cílem je výuka tance se zdravým partnerem pro vozíčkáře s alespoň jednou zdravou rukou. Věnovala jste se tanci i předtím, než jste byla upoutána na vozíček?
Tancuji asi jedenáct let. Před pěti lety jsem si jednou řekla, proč by nemohli tančit i ostatní vozíčkáři, když tancuji já. Proč by měli jenom sedět doma, vždyť se mohou bavit, užívat si života.

Jste tedy v České republice průkopnicí tance na vozíčku, nebo už s tímto nápadem přišel někdo před vámi?
Ano. Vím sice, že jsou na Kladně taneční pro vozíčkáře, ale ty se platí. My jsme jediní, kteří vyučují vozíčkáře tanec zdarma.

Občanské sdružení jste založila v roce 2008. Jak se za pět let rozrostlo?
Sdružení jsme zakládali tři a nyní jsme také tři. Nechceme mít 150 členů. Pak by se mohlo stát, že nás někdo přehlasuje, a vzhledem k tomu, že Roztančená kolečka už mají své jméno, tak by se pak mohla ubírat jiným směrem než tanečky. Nyní jsme vymysleli nový projekt s názvem Klub koleček bez hranic. Jeho hlavní náplní by 
v podstatě bylo tancování, 
ale dále bychom se věnovali výuce malování, přednáškám s lékaři nebo s policií, máme v plánu vytvářet výrobky 
z keramiky, uspořádat turnaje v dámě nebo v šipkách. Rádi bychom se otevřeli pro všechny, kteří by o to měli zájem, tedy ne jenom pro postižené, ale i pro lidi bez jakéhokoliv zdravotního handicapu. Naším cílem je, aby se lidé dostali z baráku ven, pobavili se, zkrátka, aby si udělali hezký den. Když nechtějí tančit, ať jdou na přednášku nebo si jen tak u stolu poklábosí.

Neziskové organizace se 
v dnešní době potýkají s nedostatkem finančních prostředků. Jak jsou na tom Roztančená kolečka?
Ano, i my se potýkáme 
se strašně velkým nedostatkem peněz. Na roční fungování sdružení bychom potřebovali okolo 370 tisíc korun, abychom mohli obsáhnout to, co potřebujeme. Město nám ale dá třeba 25 tisíc korun. Pak musím shánět korunku po korunce u sponzorů a dárců. Případně musíme oklešťovat služby.

Jsou u vás sponzoři štědří?
Krize dolehla na každého. Ti, co nám dávali třeba tři tisíce, nám nyní dali pětistovku.

Vraťme se k tanci. Prozraďte čtenářům Deníku, jak dlouho jste k sobě hledala tanečního partnera?
Bylo strašně těžké sehnat 
k sobě parťáka. Hrozně dlouho se mnou tancovala mladší dcerka. Pronajali jsme si sál v jedné hospůdce v Žatci, která je bezbariérová. Jednou pan číšník, který je zároveň provozovatelem hospůdky, řekl: „Hele, já bych to zkusil." Tak jsem získala prvního tanečního partnera. Marka, který je tu dnes se mnou, mi přivedla kamarádka Dana Jará. Marek je už zkušený tanečník. Posledním mým parťákem na parketu je partner mé dcerky.

Dá se říci, že některý z těchto tanečníků je pro vás ten nej? Nebo jsou všichni naopak stejně dobří?
To se právě takto nedá říci. Každý tančí jinak a každý má svoje kouzlo. Je fakt, že nějakého diváka osloví ten a jiného zase jiný tanečník. Figury a tanec jsou hlavně v režii partnera a já se přizpůsobuji.

Tančíte pouze na klasickou hudbu a přidáváte stále nové prvky a figury?
Tancovat se dá úplně 
na cokoliv. Třeba nedávno jsme tančili na hudbu Čajkovského. V domově pro seniory tancujeme na polku, valčík. Je to různé. Tancujeme prakticky na vše.

Jaký tanec je tím vaším nejoblíbenějším?
Co opravdu miluji, to je tanec na majstra, ten mě chytá za srdíčko. S druhým partnerem zase tancujeme rychleji, jinak, to ve mně úplně vystoupá adrenalin a jsem taková natěšená. Třetí partner zase více krokuje, takže ho musím dotancovávat.

Kolikrát měsíčně trénujete?
Bohužel nemáme penízky na to, abychom trénovali  dvakrát v měsíci. Takže se snažíme alespoň jednou za měsíc. K tanci potřebujeme kompletní zázemí, od prostorů až po ozvučení. V Žatci bohužel žádná taková možnost není. Například ples vozíčkářů jsme museli uspořádat v hotelu, kde je velký kongresový sál, ale jinak sehnat bezbariérový prostor, aby měl i vozíčkářský záchod, to je prostě neschůdná záležitost. I když se nám možná nyní blýská na lepší časy, protože by u nás ve městě měl být zrekonstruovaný jeden sál, který by měl být kompletně bezbariérový.

Jaké jsou reakce lidí, když vás poprvé uvidí tancovat?
Když nás nikdy neviděli, tak samozřejmě tleskají. Když uděláme složitější figuru, tak se sálem nesou vzdechy. Hodně lidí nám fandí. Říkají, že to ani není možné na vozíku udělat.

Nebála jste se v prvopočátku tancování toho, že se například zraníte?
Jsem kaskadér. Kromě jedné taneční figury jsem si je všechny vymyslela sama. Mockrát jsem spadla, než jsem se to naučila. Měla jsem bezpočet modřin, rozbité nohy, holeně. Bez toho to nejde. Hodně jsem koukala na sportovní tance zdravých lidí 
a promítala jsem si, co jde udělat ve spojení vozík – zdravý partner, a docela dost jsme z toho použili. Hodně určitě udělalo i to, že posiluji.

Ke každé ženě a k tanci dvojnásob patří krásné róby či šperky. Prozradíte, kolik šatů máte 
ve skříni?
Šaty mám asi čtvery. 
Na vystupování používám vesměs pouze jedny, modré.

Dozajista jste inspirací pro mnohé handicapované. Kolik jich už absolvovalo vaše taneční kurzy?
Kurzy prošlo 48 handicapovaných vesměs z Ústeckého kraje. Za rok máme třeba sedmdesát kurzů. Jeden kurz má od pěti do deseti hodin. Jeho absolvování je náročné, jak pro asistenta, tak pro vozíčkáře. Začátečník má dost už třeba v půlce písničky, pokročilejší zvládne zatancovat na tři skladby. Do kurzů mohou chodit lidé opakovaně. Naopak lidé se k nám stále vracejí, neodcházejí od nás, jenom bohužel umírají.

Kolik let bylo nejmladšímu 
a naopak nejstaršímu účastníkovi kurzu?
Nejmladší holčice, Nelince, byly tři roky a nejstarší paní bylo 98 let.

Jak se podle vás staví česká společnost k vozíčkářům?
Záleží na člověku. Lidé už si na vozíčkáře začínají zvykat. Samozřejmě, že pokukují. Pro příklad, jde třeba prcek s maminkou a říká: „Jé, koukej, maminko, co to má ta paní?" anebo na mě děcko křičí: „Jé, co ti je, ty máš zlomenou nohu?" Maminka mu hned říká: „Pst, 
to se neříká. Já ti to pak vysvětlím." No a mně to nedá, zastavím se a hned mu to vysvětlím. Myslím si, že díky tomuto přístupu už dítě bude vědět, že my také patříme 
do společnosti.

Jak se v té chvíli zachová maminka?
Většinou maminky červenají. Protože jsem je vlastně načapala při něčem, co udělaly špatně. Bohužel jsem se ale také setkala s negativním přístupem.

Doopravdy?
Ano. Třeba: „Hele, mrzák leze mezi lidi." To zabolí. Pak se nedivím, že někteří vozíčkáři nechtějí vůbec chodit ven. Půl roku mi trvalo, než jsem jednoho svého kamaráda dostala do hospody na pivo. Dopadlo to tak, že když projížděl ze záchodu okolo baru, kde byly barové židle 
a štrejchnul tam jednomu pánovi o bundu, tak ten pán na něj začal křičet, že mu umazal bundu. V té chvíli jsem nastoupila já a řekla jsem mu, že když viděl, že jede vozíčkář, tak měl vstát, dát židli na stranu, a ne se tam pak ozývat jako hulvát. Načež přišel majitel a pána vyhostil. Stalo se mi i to, 
že na mě plivali!

To snad není ani možné…
Byly to asi desetileté děti. To se pak ve vás projeví bezmocnost, kdy si řeknete, děti na mě plivou a já nemůžu nic udělat. Proto nyní chodím 
po školách, říkám jim své zkušenosti a doufám, že se jejich mínění o vozíčkářích změní.

Prozraďte mi, je podle vás 
ve městech dostatek bezbariérových přístupů, nebo jich je naopak stále málo?
Já jsem strašně velký kritik. Pokud zjistím, že je někde něco nového zřízeného 
a je tam byť jeden schod, tak to ne, to nejde. Ale na druhou stranu zase musím říct, že už se hodně vybudovalo, hlavně nájezdy pro vozíčkáře. Už 
i některé restaurace jsou bezbariérové.

Jak to mají vozíčkáři v zimě, když napadne více sněhu?
Před dvěma lety, kdy byla kalamita, tak jsem byla osm týdnů doma, protože jsem se vůbec nedostala ven. V ulicích nebylo prohrnuto, venku jsem se nemohla pohybovat ani na elektrickém ani 
na mechanickém vozíku. Nedalo se zkrátka nic dělat.

Co vás čeká v nejbližší době, 
na co se těšíte?
Nejvíce se těším na to, 
až nám v polovině dubna začnou nové taneční kurzy. 
Těším se na kamarády a dál doufám, že nám vyjde projekt  Klub koleček bez hranic.

Máte dlouhodobý sen, který byste si chtěla splnit?
Sen, který mám, se mi bohužel už v životě nesplní. Mým snem by bylo, aby se mi vrátil zemřelý syn, zdá se mi o něm velmi často.

Jaroslava očima kamarádky Dany Jaré
Naše přátelství vzniklo tak, že za námi jezdí mentálně postižené děti 
na zooterapii. Kdysi s nimi přijela i jedna z členek sdružení Roztančená kolečka Eva Ládová, která nás pozvala na ples Roztančených koleček. 
Od té doby tam jezdím pravidelně. Jsou to asi tři roky nazpět. Když jsem tam přijela poprvé, tak jsem si říkala, že je Jaruška trochu odměřená, přísná. Ale první dojem nebyl pravdivý. Jak šel čas, tak jsem zjistila, že je to velmi příjemný milý kamarádský člověk. A hlavně je obrovský tahoun, hnací motor občanského sdružení. Jaruška je člověk, na kterého se dá 
na sto procent spolehnout.

Autor: Alexandra Knapová

24.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.

Stromy padaly na silnice, auta i karavan

Zřícenina hradu Orlík nad Humpolcem s rozhlednou.

Orlík nad Humpolcem se o víkendu vrátí do pravěku

V Jihlavě hoří hala společnosti na zpracování dřeva

Jihlava – Hned jedenáct jednotek hasičů zasahuje od brzkého rána u požáru ve společnosti zabývající se zpracováním dřeva v ulici Na Hranici v Jihlavě. Vyhlášen tam byl třetí stupeň požárního poplachu.

Slaměné ovečky a včelí medvídky obdivují návštěvníci Horní Vsi

Horní Ves - Horní ves na Pelhřimovsku zdobí včelí medvídci a tři ovečky z balíků slámy. S takovou výzdobou, kterou v obci každoročně obměňují, přišla tamní zemědělská společnost Klas Horní ves.

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Pojišťovací agentku poslal soud do vězení

Vysočina – Pojišťovací agentku Marii Vašíčkovou ze Ždírce nad Doubravou na Havlíčkobrodsku poslal ve středu 16. srpna Krajský soud v Hradci Králové na šest let do vězení. Osmačtyřicetiletá žena podle soudu připravila v letech 2009 až 2016 své klienty ve dvaasedmdesáti případech o více než pětatřicet milionů korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení