Chvilku to dokonce vypadalo na kariéru řidiče z povolání. Přestože poté zvítězila medicína, láska k autům renomovanému odborníkovi na plicní neduhy zůstala. Tomáš Drasnar si nyní hýčká především starší plechové miláčky.

Nebývá obvyklé, aby se lékař vyžíval v péči o stará auta. Jak jste se k tomu dostal vy?

O auta jsem se zajímal už jako malý kluk. Dokonce se pamatuji, že jako desetiletý jsem rodičům poprvé ujel s autem. Samozřejmě jsem za to dostal patřičně vyčiněno. Později jsem se zase s kamarády sázel, jestli zacouvám a vyjedu z garáže. Dlouho jsem chtěl být řidičem kamionu, dokonce jsem měl vyplněnou přihlášku do kopřivnického učiliště. Pak jsem ale přece jenom dal přednost doktořině.

Vyplatila se vám tato záliba někdy?

Hodilo se mi to hlavně během práce v Tunisu, kde jsem si za nevěřícného údivu tamních mechaniků sám vyměnil pumpu u Škody 1203. Dneska to nic neznamená, tehdy to byl docela výkon.

Vlastníte několik aut. Co vás ke „sbírání“ starých oktávií a podobných aut vedlo?

Asi před pěti roky jsem zcela náhodně zachytil inzerát, že kdosi prodává zachovalou Škodu 110 R. Napadlo mě, že by nebylo špatné si něco podobného pořídit. Jakmile jsem do toho auta sedl, okamžitě mě to chytlo. Nemohl jsem si pomoci. Všechna ta třicet čtyřicet let stará auta mají nezaměnitelnou vůni.
A ta jízda s nimi!

Kocháte se také pohledem na krajinu podobně jako lékař z filmu Vesničko má, středisková?

To víte, že kochám. Je to nádhera. Ale zásadně neveršuji. Jedině snad v mládí, ale teď už mě to přešlo (smích).

Předválečné veterány typu pragovky vás nelákají?

Srozumitelnější a všeobecně dostupnější jsou pro mě auta, která jsem sám zažil, která znám a na nichž si tedy dovedu leccos sám opravit. Rozhodně se nepovažuji za nějakého velkého odborníka přes veterány, od toho jsou tu jiní. Tyto lidi ale obdivuji. Rozumět starým autům, to je kumšt. Také proto zbožňuji všechny ty srazy historických vozidel. Stačí mi třeba i jen naslouchat.

Vzpomenete si ještě na své vůbec první auto?

Byl jím Trabant Kombi. Vydělal jsem si na něj mytím světlíků při studiu. Tomu autu vděčím za mnohé, rád na něj vzpomínám. Drandili jsme s ním po dovolených, přivezl jsem si z porodnice svoji ženu se synem. Trabantíka jsem si ostatně koupil i nedávno.

Cože? Vy, plicní lékař, který by měl brojit za co nejčistší ovzduší?

Ale vždyť jich jezdí už jen pár. Pokud jsou navíc tato auta dobře seřízená a používá se správné palivo, není to zase tak strašné. Mnohem méně přínosné pro lidské zdraví je hrnout si do plic tabákový kouř (úsměv).

Asi každý motorista má vysněnou cestu. Kam byste se vydal vy?

Škodovky dříve jezdívaly do Finska k polárnímu kruhu a také podél Sibiřské magistrály až do Vladivostoku. To by mě lákalo také. Vzhledem k časové náročnosti s tím ale zřejmě počkám na penzi.

Často vyrážíte na různá lékařská sympozia. Tam asi raději jedete soudobým vozem?

Zatím ano, spíše ale ze strachu o bezpečí auta na nehlídaném parkovišti. Na nějaký podobný výjezd ale pomýšlím delší dobu. Jakmile se naskytne vhodná konference blíže Humpolce, nablýskám tu svoji starou oktávii a vyrazím. Bude to legrace. Schválně, co na to řeknou moji kolegové.