Oba tito kněží jsou spjati s Pelhřimovem. Co měli společného a co je naopak rozdělovalo?

Před více než čtyřiceti lety jsem začala poznávat Pelhřimovsko, kam jsme často jezdili za rodiči mého manžela a dodnes tam trávíme téměř veškerý volný čas. Jméno Msgre. Vaněk mi zpočátku nic neříkalo. Velice brzy jsem byla manželovou maminkou poučena o tomto významném pelhřimovském občanovi.

Maminka, rodačka z Pelhřimova, se dobře na děkana Vaňka pamatovala a v tom nejlepším na něj vzpomínala, i když jako katecheta na gymnáziu jí připadal přísný.

Františkovi Vaňkovi bylo původně přisouzeno stát se hospodářem na rodičovském statku ve Stádleci u Tábora.

Bratr Antonín ale neuspěl na studiích, a proto byl na gymnázium vyslán nadaný František. Ten se už v gymnaziálních letech stal členem a později předsedou literární jednoty Jirsík. Byl také zdatným houslistou a milovníkem výtvarného umění. Mohl studovat kde co. Vzhledem k silnému katolickému cítění si vybral teologii. František se tedy stal knězem, ale při tom nezůstalo. Zároveň byl spisovatelem, redaktorem a publicistou, sběratelem a příznivcem umění i podnikavcem.

Knihu Na krásné samotě jsem neznala. Není divu, jedná se přece jenom o román regionálního významu. Dnes vlastníme všechna vydání této Vaňkovy knihy a Křemešník, kde se děj románu odehrává, je častým cílem vycházek z naší chalupy.

Nevěděla jsem toho víc. Třeba to, že Vaněk je považován za objevitele sochaře Františka Bílka. Jako svému spolužákovi a příteli mu zadával mnoho zakázek a v nejširším okolí ho propagoval. Z roku 1916 je Bílkův náhrobek maminky děkana Vaňka na pelhřimovském hřbitově.

Povědomost jsem neměla o jeho podpoře místní mládeže. Ani o tom, že nechal vybudovat první kluziště v Pelhřimově s umělým osvětlením a finančně podporoval vzniklé hokejové družstvo. Byl to skutečně člověk všestranný a nelze, než ho obdivovat.

Mnoho jsem se dověděla, když jsem se začetla do knihy pamětí Františka Vaňka Vlaštovky se vracejí. Cením si toho, že vlastníme první vydání této knihy z roku 1946.

Darovaný obraz

Když nás na Pelhřimovsku navštívila moje babička, samozřejmě jako hlavní zajímavost jsme pro ni připravili výlet na Křemešník. Tenkrát jsem o Msgre. Paulym slyšela prvně. Při prohlídce místního kostela totiž najednou babička vykřikla: „Podívejte, tohle malované okno sem daroval Msgre. Pauly, ten nás v roce 1923 oddával ve smíchovském kostele sv. Václava!"

Znovu jsem se s tímto jménem setkala na pelhřimovském hřbitově, tam jsem objevila hrob rodiny Pauly. Lákalo mě dozvědět se o Janu Paulym víc.

Babička mi říkala, že Pauly byl význačný smíchovský kněz, obrátila jsem tedy svou pozornost tímto směrem.

A opravdu, na internetu na smíchovských odkazech je informací o významném církevním hodnostáři mnohem víc než na odkazech týkajících se Pelhřimova. Pauly byl dokonce čestným členem Klubu přátel starého Smíchova, kde byl činný i můj dědeček!

A další překvapení, Pauly není pohřben v Pelhřimově, jak jsem předpokládala, ale v Praze na Malvazinkách.

Rodina Paulyů přišla do Čech z Itálie. Jak jsem usoudila z náhrobku na pelhřimovském hřbitově, tak jako první z rodiny přišel Jan Pauly, který zemřel v Pelhřimově v roce 1799. Pak už se táhla nit dalších členů pelhřimovské větve Paulyů, význačných pelhřimovských občanů, povoláním barvířů. Otec pozdějšího Msgre. Paulyho se v roce 1867 v Pelhřimově oženil, v roce 1869 se narodil syn Jan.

Ten vystudoval nově otevřené pelhřimovské gymnázium, v roce 1893 byl vysvěcen v chrámu sv. Víta na kněze, primici měl v kostele v Pelhřimově.

Tady se ale jeho cesty s Pelhřimovem víceméně rozešly. V roce 1896 se stal kaplanem, později farářem v kostele sv. Václava na Smíchově a prvním smíchovským arciděkanem.

Dlouhých čtyřicet let byl uznáván coby nepostradatelná osobnost smíchovského duchovního života.

Na Smíchově se hrály jeho pašijové hry, které byly vydány tiskem a později předvedeny v řadě jiných míst. Dokonce i v Americe. Finančně se podílel na výzdobě kostela sv. Václava a pro Smíchov získal zahradu Kinských.

Za první i druhé světové války se snažil zabránit rekvizici zvonů kostela sv. Václava, v obou případech marně.

Jeho význam ale Smíchov daleko přesáhl. Je autorem mnoha praktických příruček z oblasti církevní administrativy a dalších církevních publikací. Ve své době byl naším nejuznávanějším odborníkem církevního práva.

Angažoval se v křesťanskodemokratické straně a zastával funkci předsedy Jednoty katolického duchovenstva.

Před 2. světovou válkou se přátelil s Antonínem Švehlou, za války finančně podporoval domácí odboj. V roce 1942 byl internován ve františkánském klášteře v Zásmukách, kde o dva roky později zemřel.

Msgre. Pauly byl pohřben v Praze, v rodinném hrobě. Znovu jsem podlehla zvědavosti. Jak to, že není pohřben v Pelhřimově? Nezbývalo, než vyrazit na Malvazinky, kde má hrob i můj dědeček. Třeba se tam o rodině Pauly z náhrobku dozvím něco víc.

Nejstarší je na náhrobku uveden Josef Pauly, účetní úředník v Ringhofferově továrně, narozený r. 1876, dalším uvedeným je Václav Pauly, zemský finanční ředitel, ten byl narozen v roce 1877. Kde se narodili, není uvedeno. Další jména jsou už mladšího data. Skoro to vypadá, že Msgre. Pauly nebyl jediný z pelhřimovského rodu, který vystudoval a zakotvil v Praze.

Mohl mít mladší bratry Josefa a Václava. To by znamenalo, že pelhřimovští Paulyové založili nové větve rodu v Praze. Odvážná domněnka?

Co měli společného?

Vaněk a Pauly toho měli mnoho společného. Žili ve stejné době, ve stejné době zemřeli za tragických okolností.

Oba měli vřelý vztah k Pelhřimovu, oba byli církevními hodnostáři a to ne jen tak ledajakými, oba měli titul monsignore. Oba se velice zasloužili o své farnosti – Vaněk o pelhřimovskou, Pauly o smíchovskou. Oba byli již od studijních let literárně činní. Oba milovali umění, byli zapálení vlastenci, oba se politicky angažovali.

Co je rozdělovalo? Pauly byl pelhřimovským patriotem, vždyť se v Pelhřimově narodil a prožil tam dětství a část mládí. A najednou mu v Pelhřimově vyrostl velice zdařilý konkurent. Ve Vaňkovi viděl soupeře. Kritizoval jeho kázání i většinu jeho uměleckých počinů v Pelhřimově.

Nelíbila se mu výzdoba hřbitovní brány, ani provedení křížové cesty v kostele sv. Bartoloměje. Přesto, nebo právě proto, Pauly na Pelhřimov a jeho okolí nezapomněl.

Kostelu na Křemešníku daroval krásně malované okno a svatý obraz, podílel se na výzdobě nejstaršího pelhřimovského kostela sv. Víta, nechal opravit kapličku pod nemocnicí, daroval Pelhřimovu sochu sv. Václava.

Bylo by zajímavé vědět, jak na kritiku ze strany Paulyho reagoval Vaněk. Zůstal nad věcí, nebo se do svého odpůrce také nějak „strefil"?

Je pochopitelné, že František Vaněk je v Pelhřimově osoba daleko známější, než Jan Pauly. Ti nejstarší pelhřimovští občané si na svého děkana ještě pamatují, ostatní ho znají z vyprávění. Připomíná ho také Děkanská zahrada, kde v malém domečku Msgre. Vaněk pracoval na svých dílech.

Je však s podivem, že Pelhřimov nevěnoval více pozornosti i svému rodákovi Msgre. Paulymu. Dokonce jsem jeho jméno nenašla ani mezi osobnostmi města (na webu www.pelhrimovsko.cz ale uveden je – pozn. red.). Stále mi chyběla návaznost Paulyho na Pelhřimov.

Jsem vděčná Markétě Skořepové z pelhřimovské pobočky Muzea Vysočiny, která do semináře Děkan Vaněk a jeho Pelhřimov zařadila také téma „Msgre. Vaněk a Msgre. Pauly – současníci, kolegové, rivalové". Díky za to! Prázdné místo v mých poznatcích o významném pelhřimovském rodákovi se zaplnilo a podnítilo mě k dalšímu pátrání.

Marcela Matějková