I když dnes je i kvůli poloze v lesích trochu stranou zájmu turistů a poutníků, pokračují snahy o jeho zvelebení. Do nich zapadá i dokončení sedm let trvajících oprav unikátního oltáře v tamním kostele.

Deset metrů vysoký oltář z roku 1752 je ojedinělou památkou. „Je trojboký, jeho půdorys je rovnoramenný trojúhelník. Takto řešený oltář nenajdeme nikde v zemi, a podle odborníků dokonce ani ve střední Evropě," říká restaurátor Jaroslav Benda, který měl rekonstrukci oltáře na starosti.

Sám má totiž ke Křemešníku navíc osobní vztah. Vyrůstal v Sázavě, obci přímo pod poutním místem. „Vlastně i za své povolání vděčím Křemešníku, protože už jako malý jsem do kostela chodil s maminkou a obdivoval zdejší malby. Chodil jsem na kůr, abych je viděl co nejblíž, a říkal jsem si, že bych něco podobného chtěl dělat," vysvětluje.

Sám pamatuje i dobu, kdy na Křemešník mířili poutníci z širokého okolí. „Ještě koncem padesátých let chodila procesí z Jihlavy. Poutníci spali u nás na seně na půdě, protože jich bylo hodně. Maminka jim vařila v prádelním hrnci čaj a  pekla koláče. Křemešnická pouť byla pojem," vzpomíná  Benda.

„I díky tomu, že je zde zachován původní les, tedy smíšený s buky, jedlemi, javory a  smrky, má Křemešník kouzlo po celý rok," dodává restaurátor a zdůrazňuje, že oprava oltáře pro něj byla velkou ctí.

Tři mše najednou

Nad každou stranou oltáře je nápis: první v češtině, druhý v němčině a třetí v latině. V němčině proto, že sem chodili Němci nejen z Jihlavska, ale i z Bavorska. Tři svatostánky umožnily o poutích sloužit tichou mši třemi kněžími najednou.

Symbolika celého díla se i jinde odvíjí od čísla tři. V každé straně je svatostánek. Dominantní obraz znázorňuje propojení Svaté Trojice, tedy Boha Otce, Syna a Ducha svatého, zobrazeného symbolem holubice. Všechny tři osoby spojuje láska, což dokazuje srdce. Tři jsou i andělé u rohových sloupů. Jejich sochy váží přes 150 kilogramů a pár chlapů se při jejich instalaci zapotilo. Jaroslav Benda proto zmiňuje nezištnou pomoc dobrovolníků a farníků – nejen při stěhování soch, ale i dalších pracích.

Padající řezba

Restaurování začalo roku 2005 hlavně proto, že oltář už byl v havarijním stavu. „Architektura oltáře je zhotovena ze smrkového a borového dřeva na vyzděné menze. Řezby jsou z lipového dřeva. A právě lipové dřevo bylo vysoce napadeno aktivním červotočem. Dřevo už bylo v prášku jako mouka, a oltář často držela pohromadě jen vrstva nátěrů a   pozlacovacích technik. Socha Panny Marie vůbec nešla vzít do rukou a hrozilo, že se rozpadne, takže jsme ji snesli ve speciální síti," přibližuje náročnou práci Benda.
Opravu inicioval tehdejší pelhřimovský vikář Josef Hanžl a bylo to prý za pět minut dvanáct.

„Jednou během týdne z oltáře spadla na zem asi dvacetikilová řezba. Ta by při nedělní mši mohla vážně zranit ministranty nebo kněze," uvedl Benda.

Opravy všech částí zabraly roky. Jeden z menších andělů, který tvořil doplněk k andělovi na druhé straně oltáře, byl před pár lety ukraden, a musel se tedy podle vzoru „kolegy" nechat znovu vyřezat.

A jak jde zpevnit červotočem prolezlé dřevo? „Možností je mnoho, může jít třeba o injektáže, anebo máčení z rubové strany.  Tady šlo hlavně o injektáž, na kterou se použil přírodní roztok – damara nebo kalafuna – anebo umělá pryskyřice pro pozlacené části," vysvětluje Benda.

Falešné zlato

Po injektáži následovala mravenčí práce se skalpelem, kterým odkrýval přemalby. Jimi předešlí správci kostela chtěli „vylepšit" oltář, ale nerespektovali původní barevnost ani technologie; třeba místo zlata nanášeli metál a místo stříbra hliník, takže po pár letech začal nános blednout.

Jaroslav Benda má ale pro tyto snahy pochopení – každý kněz chtěl mít pěkné poutní místo, ale ne vždy byly na opravy peníze.

Bendova přestavba ale už byla konzultována se zástupci památkové péče, a na Křemešník se přijížděly podívat přední české kapacity včetně předního odborníka na baroko profesora Miloše Stehlíka. Oltář před pár dny zkolaudovalo ministerstvo kultury. Ocenění obyčejných lidí ale už Jaroslav Benda získal při letošní křemešnické pouti, a to v podobě mohutného potlesku. Odhalování vrstev, kterých někde bylo pět, jinde až deset, nepostrádalo překvapení.

„Když jsem se dostal na první vrstvu, s úžasem jsem zjistil, že oltář barevně navazuje i na stropní malby, což dosud nikdo netušil," říká. Barvy oltáře korespondují s barvami na stropě a stěnách tak, že se „nepřebíjejí", ale klenba tvoří přirozené pokračování oltáře a jde o jednotný barevný celek. „Propojením se zvyšuje hloubka," dodává Benda.

Nebylo to jediné překvapení, které restaurátor zjistil. „Uvnitř oltáře jsem našel stopy po ohni. Zřejmě tu kdysi vznikl požár, ale naštěstí se podařil uhasit, jinak bychom o unikát přišli," podotýká.

Potlačit originalitu

Jaroslavu Bendovi prošla za  pětačtyřicet let rukama už celá řada památek včetně vzácných objektů na Pražském hradě. Nedávno dokončil oltář v pelhřimovském kostele svatého Bartoloměje, loni to byl oltář v Kamenici nad Lipou a nyní pracuje mimo jiné na obřím oltáři v Klášteře u Slavonic.

Co ho na jeho práci nejvíc baví? „Je to radost a vášeň. Když máte třeba oltář rozebraný a každou věc berete stokrát do ruky, a nakonec se to celé složí a obnovíte něco, co vás vede k úctě k předkům," odpovídá. Podle něj je důležité, aby restaurátor měl pokoru a dokázal v sobě potlačit touhu po originalitě.

„Řada umělců to dělat nemůže, protože chtějí vymýšlet pořád něco nového. Ale to je tady na překážku. Když něco rekonstruujete, musíte respektovat původní věc se vším všudy, i kdybyste věděl, že to umíte líp, a i kdyby tam byla pravopisná chyba," zdůrazňuje restaurátor, jehož ateliér je plný obrazů, soch a dalších uměleckých děl.

Poutní místo Křemešník

Pod Křemešníkem (765 metrů nad mořem) se už od 13. století těžilo stříbro. Do stříbrného dolu podle pověsti také spadl na útěku před lupiči v 16. století jeden pelhřimovský měšťan. Slíbil, že když vyvázne, vystaví kapli Nejsvětější Trojice. Kaple byla v 17. století přestavěna na kamennou a později na barokní trojlodní kostel. Kolem kostela jsou mimo jiné ambity, fara a školy. V ní začátkem 20. století učil pozdější pelhřimovský děkan-průkopník František Bernard Vaněk a o Křemešníku napsal román Na krásné samotě. Pod kostelem vede ke studánce křížová cesta s díly sochaře Františka Bílka.

Pod ní je Zlatá neboli Zázračná studánka, která protéká stříbronosnými rudami, je slabě radioaktivní a léčivá. Záhadou i pro odborníky je její nepravidelné vyvěrání, které nezávisí na typu počasí. Opuštěné stříbrné šachty po ukončení těžby sloužily jako obydlí poustevníků.

U kostela je dále Větrný zámek z roku 1930, který nechal postavit medailér Josef Šejnost. V 90. letech opodál vznikla ocelová rozhledna Pípalka s výškou 44 metrů. Přilehlý hotel patří městu a jeho nájemci provozují i sjezdovku a lanové centrum. Kolem Křemešníku také vede naučná stezka.