Přesto a možná právě proto považuje Jindřich Holub z Pohledi u Světlé nad Sázavou za nejlepší státní zřízení monarchii, a tvrdí, že návrat k monarchii by Čechům mohl výrazně prospět. Být monarchistou na počátku 21. století je ale podle jeho slov dokonce i po pádu vlády KSČ v Čechách poněkud ošemetná záležitost.

„V lepším případě se dočkáte posměchu s tím, že monarchie patří do pohádek. V horším případě dostanete nálepku nacionalisty a začnou vás spojovat třeba i s hnutím skinheads. Sdělovací prostředky si dělají často z monarchistů nepokrytě legraci, pokud toto téma dostane prostor například na televizní obrazovce, reprezentuje ho Bolek Polívka, valašský král. Nic proti umělci panu Polívkovi, ale monarchie je o něčem jiném,“ povzdechne si Jindřich Holub.
Jindřich Holub rozhodně není novodobý don Quijote, který se příliš zakoukal do rytířských románů, ale znalec historie, která patří k jeho velkým koníčkům, byť se jí věnuje jen ve volném čase.

Chybí nám národní hrdost

„Monarchie není feudalismus. Tak má monarchii zažitou většina z nás už ze školních lavic. Národní obrození a Rakousko-Uhersko, které nás Čechy utlačovalo. Například Anglie, Španělsko, Belgie nebo Nizozemí jsou monarchistické státy, ale přesto jsou to země ekonomicky velmi vyspělé,“ zdůrazňuje Holub.

Co by mohlo monarchistické zřízení Čechům přinést? Podle Holuba především řád, důstojnost a národní hrdost. „Češi, bohužel, moc národní hrdosti nemají. Občas jsou hrdí jen tak trochu a krátce. Na české pivo nebo na české sportovce, když získají na olympiádě zlato, ale tím to končí,“ konstatuje Holub smutnou skutečnost. Statut monarchie by podle jeho názoru vyřešil i neustálé dohady kolem volby prezidenta.

Poslanci, novodobá superšlechta

„Odpadly by ty nechutné čachry, kdy se každá politická strana snaží protlačit svého kandidáta, který jí za to pak musí být vděčný. Pozice monarchy je dědičná. Monarcha není ve vleku žádné politické strany. Pro svůj úřad by se vzdělával už od dětství, učil by se chovat a vystupovat. Znal by etiketu, cizí jazyky, nemuseli bychom se obávat, že udělá v cizině své zemi ostudu, Češi by na něho mohli být hrdí,“ vysvětluje Holub. V současném politickém systému podle jeho názoru panuje zmatek a chaos.

„Nikdo za nic neručí, nikdo se nikomu nezodpovídá. Poslanci mají takové výsady, o jakých se šlechtě v období monarchie ani nesnilo, doživotní imunitou počínaje. Mají možnost prohlásit za právo cokoli, co jejich většina prosadí, i když většina občanů s tím nesouhlasí, ale nemůže se bránit. Takovou moc a výsady neměla ani někdejší knížata a hrabata. Ti mohli přijít o svobodu, majetek i život, když neplnili své přísahy a povinnosti. I v politice chybí tradiční systém našich předků od učedníka mistrem. Mistrem, nebo v tomto případě ministrem, se může stát prakticky kdokoliv, kdo nemá ve svém oboru praxi a někdy mu dokonce ani nerozumí,“ vrtí hlavou Jindřich Holub, který je již téměř dvacet let starostou obce Pohleď u Světlé nad Sázavou. Členem Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, je pět let.

Monarchie pokroková

A jaká by měla být česká monarchie? „Měli bychom mít vlastní českou monarchii. Monarcha by měl umět česky a mít k Čechám vztah. Čechy by měly být monarchií moderní, pokrokovou, například po vzoru Velké Británie. I když u nás by se taková myšlenka prosadila jen stěží. Monarchie u nás má přetrhané kořeny, ale jinak téměř tisíciletou tradici. My máme pořád zafixované to Rakousko-Uhersko, které nám, jak jsme se ve škole učili, neudělalo nic dobrého, a proto bylo jedině dobře, že vznikla první republika. Přitom i prezident první republiky, Tomáš Garrigue Masaryk, těžil z pohabsburských tradic. Mohli jsme se od Rakouska odtrhnout a být královstvím českým. O tom, že budeme republikou, rozhodla hrstka tehdejších představitelů nového československého státu s podporou USA bez hlasování nebo národního referenda“, nabízí Holub malou exkurzi do historie. Monarchisté podle Holuba neusilují o obnovu Rakousko-Uherské monarchie, ale o obnovu Českého království. Neodmítají Evropskou unii, která bude budována více na vůli národů a států než na rozhodnutích byrokracie a ústředních orgánů.

Zefektivnit hospodářství

„Čechy, Morava a Slezsko by měly být státem, garantujícím právo na majetek, jeho užívání a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří, podle hesla, kdo nechce pracovat, ať nejí. Zefektivnit by se mělo zdravotní a nemocenské pojištění, například bonusy při nečerpání z prostředků obdobně, jako například při havarijních pojištěních,“ vysvětluje Jindřich Holub.

Jak toho docílit? Jak vysvětluje na svých webových stránkách Koruna česká monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska Nutností přijímat zákony po projednání s těmi, kteří podle nich budou pracovat. To by znamenalo rozšířit působnost samosprávných orgánů na všechny oblasti života, nejen obce a regiony (země, kraje), ale i na působnost profesních komor a odborů řešit vlastní záležitosti autonomně. S tím by byla spojena reforma senátu, který by se skládal ze zástupců, nominovaných samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící, a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doživotně, to závisí i na vůli Vás, občanů. Senát by projednával zákony a opatření tak, že by zástupci jednotlivých sociálních skupin hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat nebo zákon zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu.

Panovník, ochránce lidu před politiky

„Politické strany vždy budou hájit v prvé řadě své vlastní zájmy, ale kdo bude dbát o zájmy státu jako celku?“ Historická zkušenost ukazuje, že omezení moci volených zástupců mocí na nich nezávislou, která je se státem dědičně svázána a pro kterou je osud státu i jejím osudem, je pro stát a jeho obyvatele prospěšná,“ říká Jindřich Holub. Jednoduše řečeno: panovník by nás chránil před našimi politiky.

Na konstatování, že Čechům je monarchistické uspořádání vzdálené zřejmě i proto, že česká šlechta se v politice a veřejném životě moc neprosazuje, ale pokud ano, nebývá to moc šťastné, vysvětluje Jindřich Holub, že česká šlechta je kategorie velmi specifická, která o sobě nedává veřejně moc vědět už proto, že má letité špatné zkušenosti.

„Šlechta je svázaná se svými majetky, které se snaží udržet, a tak raději na sebe vládnoucí moc neupozorňuje, aby o ně nepřišla. Začalo to už po pádu Rakousko-Uherska, pak přišel Hitler a nakonec komunisté, kdy česká šlechta musela emigrovat, přišla o majetky, nebo skončila ve vězení. Navíc šlechta nikdy neměla a nemá v monarchistickém uspořádání výjimečné postavení, naopak byla poddaná panovníkovi, jako každý jiný,“ zdůrazňuje Holub. A kdo by měl být novým českým monarchou? „Zřejmě příslušník knížecího rodu Schwarzenberků nebo Lobkowitzů, který by měl být kvůli zachování české královské linie rodově svázán s posledním legitimním českým královským rodem Habsbursko – Lotrinským,“ uvažuje Holub.